ŘÍJEN

Návrat ze soustředění neprobíhal časově tak, jak se původně plánovalo. Těšila jsem se, že se domu dostanu ještě nějaký ten den před závodním víkendem. Čekalo nás Norské mistrovství v letním biatlonu, které se k našemu prospěchu konalo v Lillehammeru na Birkebeineren stadionu.

Podmínky na severu však byly tak dobré a k testování bylo tolik různých kombinací materiálu, že se trenéři se servisním týmem dohodli prodloužit náš pobyt. Já se naopak domnívala, že by pro mě a Mikaela bylo lepší, kdybych dorazila dřív. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že bych si s ním měla promluvit. Na to jsem však potřebovala klid a jasnou mysl, abych mu mohla naslouchat.

Večer před závodem jsem oproti očekávání dorazila k němu domů unavená a s myšlenkami už soustředěnými na události následujícího dne. Přivítali jsme se vřele, a moje srdce poskočilo radostí, když jsem v mdlém osvětlení předsíně pohlédla do tváře, s jejímž obrazem pod zavřenými víčky jsem každý večer uplynulého týdne usínala.

,,Chyběl jsi mi," zašeptala jsem, když se naše rty odtrhly po horkém polibku.

,,Ty mě taky, maličká."

Na protest se ozvalo tlumené zavrčení odněkud z mého krku a Mikael se pobaveně uchechtl. Viditelně mu chybělo hlavně mě škádlit.

Povečeřeli jsme a pak jsme se povalovali u televize u nesmyslného filmu. Líbilo se mi, nechat náš společný čas jen tak plynout a nic neřešit. Ve chvíli, kdy jsem nechala hlavu klesnout na jeho svalnaté rameno, mi nic nechybělo a já se cítila nejspokojenější. Během několika minut však hrozilo, že usnu.

,,Nechceš jít radši do postele?" ozval se jeho šepot, když mě jemně pohladil po vlasech.

,,Chci se tulit."

,,To můžeš i tam."

,,Tak jo. Jdu do sprchy."

Sotva jsem si stihla umýt tak polovinu těla, které příjemně pookřálo pod horkou tekoucí vodou, když jsem zaznamenala otevření dveří.

,,Ňouminkooo," ozvalo se. Nastražila jsem uši, abych Mikaelovi přes šumění vody ze sprchy rozuměla. ,,Musím nutně čůrat."

,,Můžeš jít na druhej záchod."

Šlo však z jeho strany o oznámení a ne otázku. Proto mě nemělo překvapit, když se jeho hlas ozval blízko sprchového závěsu, načež ťuklo zvednuté prkýnko o oblad.

,,Ale tady je to blíž."

,,Jasné," zamumlala jsem spíš pro sebe a ignorovala čůrek, který šlo slyšet i přes ruch sprchy, ,,aby ti v televizi náhodou něco neuteklo."

Ozvalo se spláchnutí a než jsem stihla otočit hlavu, zašustil závěs.

,,Neřekl jsem, k čemu je to tady blíž," prohlásil potutelně a jeho ruka mě pohladila po zadečku.

,,Ty nestydo."

Ozval se oboustranný smích, závěs se s šustotem vrátil do původní polohy a na mé mokré tělo se zezadu přitisklo to Mikaelovo.

,,Tohle jsem vůbec neměl v plánu," zašeptal, než se rty přisál k mé šíji.

Jeho tělo se několikrát otřelo o mé a pak už se ze sprchy začalo ozývat moje sténání, jak Mikael klouzal do mého nitra i ven, doprovázen pleskáním kůže o kůži. Jeho ruce hladily každý kousek mojí pokožky, zatímco já se opírala svýma o stěnu, abych mohla odolávat jeho přirážení, z kterého mi podklesávala kolena.

***

Návrat z běžek a sněhové pokrývky na severu Norska, zpět ke kolečkovým lyžím musel proběhnout okamžitě. Technicky to neměl být žádný větší problém. Jedinou překážku představovala opět moje mysl a pocit, že v nějakém místě na trati najedu na kamínky nebo se stane jiná nezastavitelná hrůza.

Naštěstí však ranní trénink a rozjezd proběhl bez větších problémů. Všechno muselo plynout podle plánu, který Torre nastavil. Mě už to však víc připomínalo strategii k boji. Nemohla jsem se dočkat, až všechno vypukne a moje počáteční rozechvění konečně budu moci vyplavit z těla pomocí závodního tempa.

Ještě během dopoledne jsme se poflakovali kolem a přihlíželi taky áčkovému týmu, jak se rozehřívají a věnují se nástřelu. Tyhle chvíle byly k nezaplacení, protože jsme s nimi tréninkově netrávili tolik času, kolik by pro nás bylo nejpřínosnější.

,,Mohla bys pro mě něco udělat?" ozval se vedle mě nezaměnitelný hlas.

Podezřívavě jsem nakrčila obočí. Jakmile Bjørn něco chtěl, nebylo radno to podceňovat.

,,A co by to tak mělo být?" zeptala jsem se obezřetně.

Na tváři mu to vykouzlilo úsměv a hned si s chutí ke mně přisedl. Nenamlouvala jsem si, že má tak velkou radost z mojí přítomnosti. Mě ta jeho opět lehce rozhodila. Ještě stále se mi nepovedlo všechno zpracovat a moje tělo se odmítalo chovat normálně.

,,Zajdeš, prosím, za jednou roštěnkou a zeptáš se jí mým jménem na telefonní číslo?"

Několikrát jsem mrkla a napínala šedou kůru mozkovou, abych pochopila, co po mně právě žádá. Byl tohle konečně důkaz, že ke mě nechová žádné city? Šlo jen o akt důvěry, když mě o tohle žádal?

,,Proč za ní nezajdeš sám?"

,,Protože nevim, kde mají hotel a ty se s ní potkáváš na tréninkách i závodech."

,,A ty snad ne?"

Prohlížela jsem si jeho profil a snažila se cokoliv vyčíst. Moc se mi to však nedařilo.

,,Ne. Nejsem holka, jestli sis nevšimla. Nemůžu se takhle na závodech prostě vnutit do zázemí jiný země a pokoušet se jí tam balit," protočil panenkama nad mojí nechápavostí.

Ačkoliv jsme se nacházeli na mistrovství Norska, směly se závodu účastnit i sportovci z jiných zemí. Celkově jich však bylo nemnoho. Krátce jsem si v duchu vybavila jen barvy Estonska a Běloruska.

,,Se bojíš, že tě odmítne?"

,,Ne, jen nestojím o diváky."

Konečně na mě pohlédl. Chvíli jsme na sebe jednoduše zírali. Zdálo se, že Bjørn mojí odpověď netrpělivě očekává. A já zas nechtěla povolit. Proč bych mu měla dohazovat nějakou cizinku? Nemáme snad dost hezkých holek v Norsku?

,,A co Rikke? Vypadalo to, že... jste si k sobě zase našli cestu v létě?"

,,Tyvole..." vydechl otráveně, ,,kdy už s tim dáš pokoj? To je uzavřená kapitola."

,,O tom nic nevím," protiřečila jsem mu rychle. Jen potřásl hlavou.

,,O to teď sakra nejde. Tak zeptáš se?"

Dopřála jsem si moment na rozmyšlenou. Nemělo smysl mu nutit týmovou kolegyni, nad kterou strašně slintal, když se veřejně pochlubila, že je bisexuální. Na druhou stranu jsem chtěla, aby jako můj kámoš byl spokojený a nic mu nechybělo. Navíc by se mi zřejmě dost ulevilo, kdybych ho s někým viděla. Nemusela bych si už lámat hlavu nad Chrisovými řečmi ze zkušebny.

,,Myslim, že mi dlužíš laskavost," procedil skrz zuby, když už nemohl mojí rozvážnost vydržet. Trochu mi nadskočilo obočí, protože jsem si najednou neuměla vybavit, o čem mluví. Já se pokoušela starat v nemoci o něj, né on o mě. Nenapadalo, co bych mu tak mohla dlužit.

,,Na kempu... no však víš. Když ses s Miksem chtěla usmířit."

Několikrát jsem zamrkala. Trvalo mi, než jsem si vzpomněla o čem mluví. A pak. Blink! Došlo mi to. První týmové soustředění, na kterém jsme se s Bjørnem poznali. V dobu, kdy já smutnila kvůli svému nezapomenutelně ostudnému rozchodu s Mikaelem.

,,Jo," přiznala jsem neochotně, ,,máš naprostou pravdu."

,,Samozřejmě že mam. Takže," uvolnil se najednou Bjørn a naklonil se ke mně tak blízko, že se mě dotýkal paží. ,,Jmenuje se Alina."

Pátrala jsem v paměti, ale žádnou Alinu jsem si nedokázala vybavit. Ne že bych měla šanci pamatovat si křestní jména všech atletek.

,,Kdo to je?"

,,Běloruska."

Otočila jsem se k Bjørnovi čelem, ,,to si děláš srandu?"

,,Ne, nedělam," oponoval mi naprosto uvolněně a nepřišlo mu na tom zřejmě nic divného.

Já však nechápala, proč si vybírá zrovna v jedné ze zemí východního bloku. Proč ne Švédku nebo Němku?

,,V jejich týmu nikoho neznam."

,,To je jedno."

,,To bude působit fakt skvěle. Co jim jako řeknu?"

,,Jsem si jistej, že tě něco úžasnýho napadne. Jsi chytrá holka," poplácal mě chlapsky po zádech, zvedl se a odcházel.

Po pár metrech se ještě otočil a ukázal na mě prstem jako pistolí. ,,A pohni s tim, jo?"

,,To víš, že jo, kapitáne Dychtivko," zamumlala jsem pro sebe, ale už byl dost daleko a nemohl to slyšet.

Nelibě jsem ohrnula ret. Proč si prostě nemohl najít nějakou stálou přítelkyni? Tohle střídání holek jako ponožek mi přišlo zvláštní. Jenže taky jsem si v tu chvíli vzpomněla, jak mi řekl, že jsem zapšklá. Což se mi vůbec nelíbilo. Pevně jsem se rozhodla, že ho přesvědčím o opaku a číslo čarokrásné Bělorusky mu seženu.

***

Cítila jsem se podivně trapně. Vůbec se mi nechtělo se motat kolem cizinek, které v naší zemi byly výhradně kvůli účasti v závodech. Navíc jsem si vzpomněla, jak mi někdo říkal o tom, že sportovci z východních zemí často vůbec nemluví anglicky.

,,Hello," pozdravila jsem dívku s téměř černými vlasy, spletenými do tlustého copu.

Otočila se ke mně čelem a já se na ni usmála, když si mě začala zvídavě prohlížet.

,,Hello," zopakovala po mě.

,,You are Alina, right?" zeptala jsem se jí pro jistotu. Nekontrolovala jsem, jestli se Bjørn trefil do jména a tak jsem se potřebovala ujistit, že jsem právě nezaměnila oběť.

Kývla na mě souhlasně hlavou, ale ústa už neotevřela. Prohlížela jsem si její kulatou, panenkovsky krásnou tvář a chápala, proč se vlasáčovi líbí. Připomínala mi Rikke.

,,Do you speak english?"

Kývání se už bohužel nezopakovalo. Namísto toho kráska odmítavě zavrtěla hlavou.

,,Shit," založila jsem si s odfrknutím ruce v bok a rozhlížela se kolem. Co teď budu dělat? Jak jí vysvětlím o co jde? Bude se Bjørn zlobit, když to jednoduše vzdám z důvodu jazykové bariéry?

,,Valentina!" zvolala vedle mě Alina a já se zvědavě rozhlédla, abych zjistila, koho to volá.

Naším směrem otočila hlavu dívka s blond vlasy. Měla velmi výrazné rysy v tváři, s rovným nosem a malýma kočičíma očima pod půvabně klenutým obočím. Na pokyn Aliny k nám přistoupila dlouhými jistými kroky. Zmateně jsem naslouchala hovoru v jejich mateřštině. Pak Valentina svůj pichlavý pohled namířila na mě a promluvila angličtinou se silným ruským přízvukem.

,,Můžu ti nějak pomoct?"

S úlevou jsem se usmála, ale pak mi došlo, co že to vlastně potřebuju a nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu. ,,Snad by jsi mohla přeložit Alině mojí žádost?"

,,Žádost? Jakou žádost?"

,,Dobře. Snad se mi to podaří správně vysvětlit. Jeden kluk od nás z týmu, mě poprosil, abych bych se Aliny zeptala, jestli by mu dala svoje telefonní číslo."

Valentina poněkud znejistěla a očima několikrát přelétla mezi mnou a Alinou. Pak se rozhodla nejdřív přeložit můj dotaz kamarádce, která vypadala nedočkavě. Naslouchala jsem a přihlížela, jak Alině vystřelilo obočí vzhůru. Pak se chvíli dohadovaly, což jsem nechápala, jestli je dobré nebo špatné znamení.

,,Který kluk?" vypálila na mě pak Valentina.

Olízla jsem si horní ret a snažila se potlačit úsměv. ,,Bjørn. Víte, který to je? To je ten s -."

Valentina mě netrpělivě přerušila mávnutím ruky. ,,Jo, ten s dlouhýma vlasama."

Kývla jsem. Srdce mi poskočilo a už jsem se radovala, že to je dobré. Když vědí, který kluk u nás má dlouhé vlasy, aniž bych musela dlouho popisovat, znamenalo to přece, že mají o našich atletech dobrý přehled.

Pak však Alina udělala nejistý úšklebek a lehce zakroutila hlavou.

Ramena mi trochu poklesla. To už si však znovu začaly šuškat a já znejistěla.

,,Alina říká," začala znovu Valentina a na rtech jí pohrával lehký úsměv, ,,že to číslo by dala jedině tomu vysokýmu."

V hlavě mi to začalo šrotovat. Vysokýmu? Nejvyšší jsou Mikael a Lars.

,,Hnědovlasýmu?"

,,Ne ne, myslím toho blonďatýho."

Koutky úst mi poklesly, když mi došlo, že fakt má na mysli Mikaela.

,,Ten je zadanej," zavrčela jsem.

Valentina se rozesmála srdečným smíchem a rychle promluvila rusky. Zřejmě to přeložila Alině, protože ta se začala taky smát. Nasupeně jsem jim přihlížela, když se Valentina natáhla, stiskla mi krátce předloktí a pak ukázala prstem za moje záda.

Rychle jsem se otočila a pohled mi padl na Mikaela. Stál u mých věcí s rukama založenýma na hrudi a usmíval se tak jako vždy. Zamával nám.

Pohlédla jsem na Bělorusky a viděla, že mu mávají zpět. Protočila jsem panenky.

,,Na toho zapomeňte," utrousila jsem. ,,Takže Bjørnovi svoje číslo nedá?"

,,Spíš ne," ušklíbla se omluvně Valentina.

,,Škoda. Je vážně fajn."

,,Má dlouhý vlasy," zašklebila se blondýna a Alina zřejmě rozuměla, protože se výmluvně usmála. Trochu jsem se zakabonila nad jejich odmítavým postojem k jeho účesu. Copak to bylo to jediné, čeho si na něm všimly? Co jeho zvláštní oči? Jeho tvář? Neviděly jeho zatraceně pěknou postavu? Chvíli jsem pochybovala, jestli ty dívky mají v pořádku zrak.

,,Určitě má dlouhýho i něco jinýho," poznamenala jsem a pak si rychle zacpala ústa. Co jsem to právě plácla? Řekla jsem to vážně nahlas?

Valentina se rozesmála, až se ohla v pase. Alina se jí stále na něco vyptávala, dokud blondýna nepopadla dech a zřejmě jí přeložila mojí hlášku. Pak už se smály obě a mě došlo, že jsem prohrála.

Poraženě jsem si povzdechla. ,,No nic. Tak já už musím jít."

,,Pozdravuj Halvorsena," dodala Valentina.

Zarazila jsem se. Ony vědí, že chodí se mnou. A jen mě škádlily. Musela jsem se usmát.

,,Jasně. Tak ahoj."

Sotva jsem přišla k Mikaelovi blíž, jeho úsměv se ještě rozšířil.

,,Našla sis nový kámošky?"

Sklonil se, aby mě políbil a já se ukazováčkem dotkla zakulacené špičky jeho nosa.

,,No, řekněme, že jsem hledala spíš kámošku pro Bjørna."

,,To je od tebe moc hezký," ušklíbl se a narovnal se zpět do plné výšky.

,,Poslal mě za nima."

,,Aha," povytáhl obočí a zdálo se, že se mu něco honí hlavou. ,,To si vybral hodně zvláštní cíl."

,,Jak to myslíš?"

,,Ale nic," pokrčil rameny a mě zajímalo, co má na mysli.

,,No tak! Dělej, řekni mi to."

,,Jsou to Bělorusky. Snad si nemyslel, že si s některou z nich jen tak domluví rande."

,,Asi proto poslal mě. Chtěl telefonní číslo."

Netušila jsem, co se Mikaelovi přesně honí hlavou. Ale nezdálo se, že by to ještě nějak hodlal rozebírat. ,,Jasně."

,,Jak se cítíš?" zeptala jsem se ho, s ohledem na blížící se start supersprintu. Přišlo mi to jako bezpečnější téma než Bjørn a Bělorusky.

Pokrčil jen rameny, nezdálo se, že by byl jakkoliv nervózní.

,,Mám pocit, že se účastnim jen z povinnosti. Nic od toho nečekam."

,,To vážně?"

Nechápavě jsem na něj zírala. Šlo o Mistrovství Norska v letním biatlonu. Do toho roku se nepořádalo, protože se kolečkové lyže používaly jednoduše jako náhražka běžek, ale nebralo se to závodně. Teď to byl poslední event před zimní sezónou. I přes chybějící prestiž se událost honosila názvem mistrovství a proto mi přišlo zvláštní, že to Mikaela ani trochu netankuje.

,,Vážně. Tenhle tejden jsem toho měl moc. Myslim, že jsem nenatrénoval tolik, kolik bych měl."

Kousla jsem se do rtu a znepokojeně si ho prohlížela. Já bych na jeho místě vyšilovala. Nedostatek tréninku mě rozhodně nenechával klidnou.

,,Myslíš, že tyhle závody nemají žádnou váhu?" zeptala jsem se tedy zvídavě.

Roztomile se zašklebil a prstem si zajel pod čepici, aby se podrbal na čele.

,,Doufam, že ne."

,,Já zas doufám, že nebude pršet. Zatím to tak totiž vypadá."

,,Toho se neboj," pokusil se mě uklidnit a přitáhl si mě do medvědího objetí. Funěla jsem do bundy na jeho hrudi a pažemi ho objala v pase. Klidně bych tak zůstala stát na věky. Z příjemného vznášení se na obláčku mě však opět vytrhl jeho hlas.

,,Začínají se tu rojit včeličky, asi bys měla jít taky."

Otočila jsem hlavu, abych se podívala na příchozí. Zrak mi padl na Tuvu a její doprovodnou včelu. Frida.

Sama pro sebe jsem se zašklebila a pohlédla radši do Mikaelovy tváře. Znovu jsem ji zkoumala kousek po kousku. Do hladka oholenou čelist, dvě vrásky kolem vzhůru stočených koutků úst, zakulacenou špičku nosu a temně modré oči pod hustým obočím. Vykulil je na mě a něžně se usmál, protože mu neušlo, s jakým uctíváním na něj civím.

,,Tak už běž," zašeptal a sklonil se, aby mě políbil na rty, nos i čelo. ,,Hodně štěstí."

,,Díky, broučku. To budu potřebovat."

Během supersprintu, do kterého jsem směla odstartovat hned mezi prvními startujícími, se počasí rozhodlo ke mně být shovívavé. Kromě jemného mrholení a téměř zanedbatelného větru, jsem nemusela nijak zvlášť bojovat s jeho nepřízní.

Během prvního kola jsem se cítila nejistě a snažila se najít tempo, které by mě vyhouplo co nejvýše ve výsledkové tabulce. Střílela jsem překvapivě nezaujatě. Střídmé obecenstvo a klid mi svědčily. Odjížděla jsem s první nulou, která mě nakopla, abych hledala lepší rytmus v běhu. Zabírala jsem tak rychle, aby se dostavilo dobře známé pálení v končetinách. Pak už stačilo to nepřetáhnout a vydržet. Očima jsem s pocitem mimo realitu sledovala asfalt před sebou. Než jsem se nadála, opět jsem stála na střelnici, abych konfrontovala pět terčů. Naposledy jsem mrkla na vlaječky, které víceméně visely směrem k zemi a sotva znatelně se pohybovaly.

Když jsem odjížděla ze střelnice podruhé a naposledy, nemohla jsem uvěřit, jak snadné to bylo. Musela jsem se pro jistotu otočit zpět, abych se ujistila, že všechny terče zbělaly. Pospíchala jsem, upínala si hole k rukám a snažila se upozadit myšlenky, které mi vířily hlavou. Kdy jsem naposledy trefila všech deset terčů? A jak moc je pravdivé přísloví štěstí ve hře, neštěstí v lásce?

Nervózně jsem po dojezdu přihlížela počínání ostatních atletek. Počasí se každou minutou zhoršovalo a chyb na střelnici přibývalo. Očima jsem hypnotizovala digitální tabuli, na které moje jméno figurovalo na třetím místě. Přede mnou stála respekt budící jména Tiril a Karoline. Celé mi to přišlo nereálné a chvílemi jsem si nervozitou okusovala palec, když jsem přemýšlela, co je jinak? Jak se mi tohle vlastně povedlo? Napadlo mě pouze, že mi lidé kolem a další starosti nedovolily propadnout závodní nervozitě tak, jak tomu většinou bývalo.

Nepočítaně lidí mi gratulovalo ještě dřív, než poslední sporťačky proběhly cílem. Do očí mi stoupaly slzy a nebyla jsem schopná s nimi souvisle mluvit. Viděla jsem taky mámu s tátou, jak jásají na tribuně. Sama jsem si dovolila jásat a šťastně se smát až při vyhlašování vítězů, když jsem se šla postavit na stupeň třetího místa.

Ve chvíli, kdy mi na krku visela medaile a v ruce jsem sevřela kytici, jsem si uvědomila, že to je reálné. Zvládnu se postavit silnějším soupeřkám se ctí. Mám na to!