Září

,,Nad čím tak dumáš?"

Uvažovala jsem říct nějakou kravinu a vůbec nevytahovat svoje skutečný myšlenky. Jenže to by mě zaprvé nikam neposunulo a zadruhé by se mi neulevilo, jak se za posledních několik měsíců ukázalo.

,,Srovnávací testy jsou za dveřma."

Houpala jsem divoce levou nohou, kterou jsem měla přehozenou přes koleno a prsty jsem trochu netrpělivě začala bubnovat do područek křesla.

,,No a? Co je nad tím k přemýšlení? Jsi připravená," pokrčil rameny Bjørn.

Povyjelo mi obočí vzhůru. Zdálo se, že si tím je jistější než já. Jak je to možné?

To téma jsem samozřejmě řešila i s Mikaelem, jenže u něj jsem si nebyla jistá, jestli mě nezavaluje chválou jen proto, že se to od něj jako od mého partnera očekává. Zvládal mi pokaždé v nových frázích vyobrazovat, jak jsem nadaná a jak už brzy budu stát v popředí týmu. Samozřejmě že jsem se tetelila radostí, ale zároveň jsem to nebrala příliš vážně. Rodiče mě taky vždy vychvalovali do nebes, jen aby mi tím dopřáli nášup motivace. Čím víc mě chválili, tím víc jsem měla pocit, že jsem tak špatná, až je potřeba mě slovně vzpružit.

,,Nepříjde mi, že bych se posunula a byla lepší nebo mi to všechno šlo nějak snáz."

,,It doesn't get easier, you just get stronger."

Zamrkala jsem na něj, abych mu dala najevo, že mi jde na nervy. Kam na tyhle hlášky chodí? Někam si je zapisuje, aby je pak ve vhodnou chvíli řekl nahlas?

,,To řekl Dalai Lama nebo sis to vymyslel sám?"

,,Ani jedno. Chci ti tím jen říct, že samo se to neudělá. Makáš? Jo. Nese to výsledky."

,,A já zas chci říct, že pocitově je to pro mě stále děsně náročný."

,,Tak to je jasný. Někdy to bolí jako prase. A lehčí to nebude, pokud se chceš posunout někam dál," pokrčil rameny. Zřejmě mu to přišlo samozřejmé a obtěžovalo ho to vůbec říkat nahlas.

,,No... já ve skutečnosti myslela spíš tu psychickou stránku, jestli víš jak to myslím," troufla jsem si dodat nahlas.

Tentokrát bezhlesně zůstal hledět on na mě.

,,Jsem schopná se před srovnávačkou začít psychicky hroutit a tělesná kondice mi bude k prdu," dodala jsem rychle a vážně pocítila maliličké ulehčení na duši.

Sešli jsme se s Bjørnem v hotelovém lobby náhodně, protože jsme evidentně patřili mezi šťastlivce, kteří na pokoji sdíleném ve dvou měli tu výsadu využít sprchu jako první.

,,S hlavou to funguje stejně. Na nátlak si svým způsobem zvykneš."

Nesouhlasně jsem sklopila hlavu a podrbala se na čele. ,,Buď si zvykneš anebo se pod tím nátlakem očekávání složíš."

,,Hej," hýkl na mě a počkal dokud nezvednu oči, aby se naše pohledy střetly. ,,Nebuď pesimistka."

,,Je to otravný, co?"

,,Tak jsem to nemyslel, ty hloupá. Chci říct, že to není tvůj případ. Jen si potřebuješ zvyknout a nasbírat zkušenosti. Je to tvoje první příprava mezi dospělýma."

Sama jsem s překvapením musela konstatovat, že Bjørn je jeden z mála lidí, kteří mi můžou říct, že mám inteligenční manko, aniž bych se urazila. Zmínit to kdokoliv jiný, ihned bych se naježila a snažila se mu to vrátit.

Chtěla jsem mu věřit. Vážně chtěla. Věděla jsem totiž, že nepatří mezi lidi, co ostatním mažou med kolem pusy.

,,Ty z podobných testů nebýváš... nervózní?"

Bjørn se zhluboka nadechl. Zdálo se mi, že by raději změnil téma hovoru. ,,Lhal bych, když bych řekl, že ne," podíval se na mě významně. Pak se podrbal v několikadenním strništi, než pokračoval. ,,Ale z toho co říkáš, tak usuzuju, že můj důvod k nervozitě je jinej než ten tvůj."

,,A jakej je teda ten tvůj důvod?"

,,Příjde mi, že ty si prostě jen málo věříš, a tak se bojíš, že zklameš svým výkonem nejen sebe, ale hlavně všechny, co za tebou stojí. Sama jsi mluvila o nátlaku očekávání od lidí kolem," zakroutil hlavou. ,,Jenže já si věřim... a někdy až moc. A tak mě jen znepokojuje, že to poseru a nesplnim svoje vlastní cíle. Ale většinou se na tyhle srovnávačky spíš těšim, protože si myslim, že všem nakopu zadky," pousmál se nad svým přiznáním ohledně nezměrného ega a hrdosti vlasáč, a přesto jeho úsměv působil téměř zdrženlivě, což kontrastovalo s tím, co právě řekl.

Několikrát jsem tu myšlenku obrátila v hlavě. Je to pravda? Záleží mi tak moc na tom, abych nezklamala svoje okolí? Snažím se něco dokázat ostatním víc než sobě? Sama pro sebe jsem lehce zakroutila hlavou. Neztratila jsem svoji původní motivaci, kterou zůstávalo sportem se bavit, chuť poměřit síly s ostatními a pokusit se dosáhnout na nejvyšší odměnu. Vyhrát.

Dost možná však měl můj vlasatý, sebevědomím hýřící kamarád pravdu, že jsem se nechala válcovat obavami z neúspěchu. Snad jakoby mělo znamenat konec světa, když neuspěju. A tak tomu samozřejmě není. Dennodenní dřina si však žádá odměnu a tou bylo i uznání v očích okolí.

,,Taky chci ostatním holkám nakopat zadky," pronesla jsem pak tlumeným hlasem a věnovala Bjørnovi úsměv podobný tomu, který předtím vykouzlil na rtech on.

,,Prej jsi dneska zase vracela snídani," připomněl mi s uchechtnutím.

Zmučeně jsem zakňučela. Jaktože se vždycky tak rychle rozneslo, když se někdo na tréninku poblil?

,,No jo. Už to tak asi bude."

,,To je super," povzbudil mě.

,,Co je na tom super?"

Nechápala jsem, jak to vůbec může říct. Zvracení je přece nechutný samo o sobě. Natož u opačnýho pohlaví. Působí to přece strašně odpudivě.

,,Znamená to, žes do toho zase dala všechno," pronesl vlasáč s uznale přimhouřenýma očima a asi aby mě povzbudil, věnoval mi rohaté znamení.

,,Snažila jsem se."

Znovu jsem se musela pousmát, protože na význam mého blinkání Bjørn pohlížel z té sportovní stránky a evidentně mi to v jeho očích dodávalo známku punku.

Halou se k nám blížila nadprůměrně vysoká postava. Přivítala jsem dotyčného širokým úsměvem. Vlasy měl ještě vlhké a blonďaté vlny tvořily na jeho pohledné hlavince neposlušné vrabčí hnízdo. Když se sklonil, aby mě políbil, ovanula mě lehká vůně jeho sprchového gelu. Pak si ťukl klouby ruky zaťaté v pěst s vlasáčem a zabral si jedno z volných křesílek.

,,No né," zakvičel napodobeninou ženského hlasu Bjørn. ,,Tobě to ale sluší, čumáčku."

Mikael se rozesmál vlasáčově imitovanání mojí osoby. Já se ještě rozhodovala, jaký trest ho za tenhle vtip stihne. Oholení hlavy anebo vytržení jazyka z chřtánu? To už by si moc nezazpíval.

,,Čumáčku mi naštěstí neříká."

,,Ale měla by. Já bych si teda na jejím místě dal říct," zakvičel Bjørn a prsty si objel bradavky přes bílou látku trička, ke kterému na sobě měl černé kalhoty s povážlivě velkými dírami na stehnech a na koleni. ,,Čumáčku, vypadáš fakt k sežrání."

To je debil, napadlo mě na účet kapitána Vtipálka. Jak se může během sekundy změnit z kamaráda, od kterého se lze dočkat skvělých rad, na blbečka s vulgárními vtipy? Nechápala jsem to a vahadla karmy se přiklonila spíš k oholení hlavy.

,,Tohle by se Silvii určitě líbilo," poznamenal Mikael na účet Bjørnova chování a já ve stejnou chvíli zahlédla právě příchozí Rikke.

Slyšela to?

,,Oh yeah," zabručel Bjørn perverzním tónem porno hvězdy Huberta z devadesatých let.

,,Radši mlčte," snažila jsem se je krotit, ačkoliv to ve mně slušně vřelo.

,,Jí by to určitě nevadilo," pronesl vlasáč s neutrálním výrazem, avšak naprosto sebejistě.

,,To nemůžeš vědět."

,,Co nemůže vědět?" zajímalo hned Rikke, chtěla se zapojit.

,,Eh," zarazila jsem se a přemýšlela, jak odpovědět, aniž bych musela promluvit o Silvii. Málem mi z toho naskočila starostlivá vráska na čele, když jsem si všimla naprosto letargického výrazu Bjørna a došlo mi, že to vážně není můj problém.

,,Hm?" vybídla nás zvědavě Rikke.

,,Ale nic," pokrčila jsem rameny a vysloužila si od kamarádky pohled, sdělující mi, že s tajnůstkářstvím jsem teda pěkně trapná.

,,Sorry," zaartikulovala jsem neslyšně.

Jí se však blýsklo v očích. Rozhodně jsem ji nepotěšila. S omluvným výrazem jsem jí přihlížela, jak prochází kolem Bjørna a kopne ho špičkou do jedné jeho nohy, které měl před sebou natažené.

,,Hej! Klídek, bestie," okřikl jí hravě a když si odfrkla, zůstala stát těsně mimo jeho dosah. Shlížela na něj dolů a trpělivě čekala, dokud k ní nezvedne pohled. Na její tváři se rozlil ďábelský úsměv, když ji Bjørn sjel líným pohledem a jestli se mi to nezdálo, tak se na její hrudi napínající látku v podstatě zcela obyčejného tílka lemovaného krajkou zarazil až nepřístojně dlouho. Pak napodobil její úsměv, vypadalo to však jako nepovedená maska a vzápětí mu zase koutky úst klesly dolů.

,,Co je?" zeptal se, jakoby ho její zírání obtěžovalo, ačkoliv se sám ještě několik vteřin zpět kochal jejím tělem.

,,To mi řekni ty."

Všimla jsem si, jak vlasáčovi lehce cuklo v tváři, když se zamyslel a pak zřejmě dostal skvělý nápad, protože si rukou přejel od koutků úst k bradě a následně se podrbal ve strništi.

,,Jdu si pro něco k pití," pošeptal mi Mikael. ,,Dohlídni, aby si ti dva vzájemně neublížili."

Zachichotala jsem se jeho poznámce a při jeho odchodu se potěšila pohledem na jeho krásně vypracovaný zadek, rýsující se při chůzi pod látkou plátěných kalhot. Vážně mu to slušelo. Ale po Bjørnově vtipu bych to nahlas nepřiznala.

,,Jen jsem tu někoho... potkal a párkrát jsme se sešli. Nic víc," vysypal zničehonic celou pravdu vlasáč a mně trochu spadla brada. Co se mu stalo? Jindy ze všeho dělá děsný tajemství.

,,Hmmm," zapředla Rikke a nespouštěla z něj oči.

Když se kousla do spodního rtu, na moment jsem měla strach, aby si ho neprokousla, tak náruživě to gesto působilo. Vlasáč dělal, že jí nevěnuje pozornost a dál si levou rukou hrál se dvěma malými míčky.

,,Jaká byla?"

Po hnědovlásčině nepokrytě zvídavé otázce, mu po tváři přeběhl úsměv. Aha. Tohodle chtěl dosáhnout.

,,Ale jo. Dobrý."

,,Nic víc? Dobrý?"

,,No," pokrčil rameny. ,,Tak musim bejt trochu gentleman, ne?"

Hlasitě jsem si odkašlala, abych nejen upozornila na svou přítomnost, ale taky mu připomněla, že poslední dny teda rozhodně až tak moc diskrétní nebyl. I put a finger in you... la la la.

,,Dyť ani nevíš, co slovo gentleman znamená," zakroutila jsem hlavou.

Bjørn mi pohlédl přímo do očí. V těch jeho se zračily otazníky, i když mu cukalo v koutku úst, takže moc dobře věděl na co narážím.

,,Ale no tak. Nedělej drahoty a prostě to řekni."

Oba jsme obrátili svou pozornost k Rikke a zřejmě jsme civěli dost nevěřícně. Ona se však nebála zeptat přímo na to, co ji zajímá. A její sebevědomí ohledně vlastních postelových schopností bylo tak vysoké, že se vůbec neostýchala o tom začít v mojí přítomnosti. Zřejmě chtěla slyšet, že je lepší než Silvia. Protočila jsem oči a s nechutí naslouchala, jak jejich výměna bude pokračovat.

,,Proč to tak řešíš? Myslel jsem, že teď vídáš Oliho, nebo co..."

Něco mi uniklo? Rikke někoho má? Jaktože o tom ví kapitán Ignorant a já ne? Musí to být tím, že jsem včera dala přednost intimní společnosti Mikaela před vysedáváním s ostatními ve společenské místnosti.

,,Oli je holka," opravila tmavovláska vlasáčův omyl s naprostým klidem, ,,a nezávazně s někým spát nic neznamená."

Prosím?

Několikrát jsem ztuha zamrkala, než mi došlo, co Rikke právě řekla. Ona spí se ženou?

,,To kecáš," hlesl Bjørn a jeho překvapení se rovnalo spíše nadšení, kdežto já byla jednoduše v šoku.

Ta šibalka jen uvolněně rozhodila ruce vzduchem, ,,to nemám zapotřebí."

,,Já myslel, že Oli je Olav nebo... Oliver."

,,Oli je Olivia," protočila Rikke panenky.

,,Tyvole," nepřestával si Bjørn fascinovaně drbat bradu, ,,to bych si kurva nikdy nepomyslel... počkej," vystřelila mu najednou ruka do vzduchu s ukazováčkem výstražně zdviženým, ,,tak to se ptáš, jaká Silvie je v posteli, protože máš zájem?"

,,To je trochu překombinovaný, nemyslíš?" odfrkla si Rikke, ,,Jen jsem zvědavá."

,,No... " vlasáč pokrčil rameny, že se to rozumí samo sebou, ,,když si užíváš s Oli, tak ti tohle může bejt jedno."

,,Tak neni. To jsou dvě rozdílný věci. Oli nemá ptáka."

,,Ah!" rozchechtal se Bjørn, ,,neříkej!"

Připadala jsem si jako ve špatným filmu. Ti dva si spolu jinak nebyli schopní promluvit, ale přede mnou by nejraději rozebrali všechny detaily. Jako jediná z nich jsem měla ve tváři barvu zralého rajčete. Jim dvěma však jejich smalltalk přišel naprosto v pořádku.

,,Hele, buď změňte téma nebo odcházím," zvolala jsem a vstala. ,,do těhlech vašich věcí mi fakt nic není."

,,Nebuď průďa a seď," usadila mě pobaveným hlasem Rikke.

Nechápavě jsem na ni pohlédla a ruce ve vzduchu otočila dlaněmi vzhůru. Připadala jsem si nesvéprávná. Znovu jsem nechala svůj zadek dopadnout do sedáku křesla a povzdechla si.

,,Už tě nebudu trápit," pronesla Rikke, odstrčila jednu mojí ruku z područky a umístila tam své pozadí.

,,To jsem ti vděčná."

,,Ale kdyby tě něco zajímalo, tak se zeptej."

,,Ne, Riks, nechci vědět už ani o slovo víc."

,,Ale Oli za to stojí. Určitě ti jí někdy představím," dodala ještě pobaveným hlasem a stiskla mi paži.

,,Uhm. Jo. Super nápad."

,,Já bych jí taky chtěl poznat," ozval se uraženým hlasem Bjørn.

,,To si ještě rozmyslím," zavrněla Rikke, ,,a utři si tu slinu."

Pohlédla jsem z kamarádky na vlasáče a rozesmála se. Vážně mu tak trochu jiskřilo v očích a zdálo se, že by se rád seznámil.

V tu chvíli se k nám vrátil Mikael. Sotva se ke mně naklonil, aby mě políbil na tvář, ucítila jsem z něj kávu.

,,Tys měl kafe?" vyjekla jsem na něj závistivě.

,,Hm. No. Je to cejtit?" podivil se s klukovským úsměvem, ,,sakra, a to jsem se pak schválně napil vody."

Zavrčela jsem. Oba jsme na kafi byli stejně závislí a snažili se to zvlášť v Itálii nepřehánět, protože tady kafe bylo tak dobrý, že jsme chtěli hřešit pořád.

,,Já chci taky," zakňučela jsem a zamračila se na něj.

Dostalo se mi cvrnknutí do nosu.

,,Už se jde večeřet."

,,Moc vtipný," plácla jsem ho po ruce. Jen se zachechtal.

,,Konečně," hlesla Rikke a vyskočila na nohy. ,,Mám hlad jak vlk."

,,Jsem karkulka."

Nevěřícně jsem pohlédla na Bjørna a pohoršeně jsem zakroutila hlavou. Rikke se však srdečně rozesmála a odmítavě mávla rukou.

,,Pojď," přivinul se ke mně Mikael, ale já ho odstrčila.

,,Ne. S tebou se nebavím."

,,Co?"

,,Neměls chodit na kafe beze mě."

,,Jo, běž se kámošit s Bjørnem," odstrčila ho s větší razantností Rikke a vklínila se mezi nás. ,,Chci na chvíli Em pro sebe. Musím jí něco říct."

,,Nějaký holčičí tajnosti?" zajímalo Mikaela a zakmital obočím.

,,Samozřejmě," usmála se Rikke a přehodila si dlouhé hnědé vlasy přes rameno s elegancí sobě vlastní.

,,Nekoukej tak šokovaně," narazila do mě Rikke ramenem, když nám kluci přestali věnovat pozornost a my jim v patách následovaly přes hotelovou lobby.

,,Nekoukám!" ohradila jsem se.

,,Ale jo. Úplně jsi přišla o řeč, když jsem to vyslovila."

,,Jak to myslíš?"

,,No když jsem řekla, že spím s holkou. Málem ti vypadly oči z důlků. Vypadalo to fakt vtipně."

,,Nečekala jsem to," bránila jsem se. ,,Ale nevadí mi to."

,,Nevadí ti, že jsem bisexuální? To jsem ráda. Nerada bych, aby ti začalo třeba vadit, že se tě dotýkám."

Vytřeštila jsem na ní oči. Nikdy by mě ani nenapadlo se zakrývat před Rikke. A zřejmě ani teď, když vím, že je i na holky. Teda tak napůl. Ale teď když to podala s podivným sexistickým podtextem, nevěděla jsem, kudy kam.

,,Dělám si srandu," rozesmála se, ,,ten tvůj výraz stál za to."

Zrovna jsme vcházely do jídelny, když mě napadlo položit ještě poslední otázku, na kterou moje zvídavé já chtělo znát odpověď.

,,Takže jste teď s Bjørnem v pohodě?"

,,Proč bysme nebyli?"

,,No, přišlo mi, že jsi na něj byla dost naštvaná... Však víš."

,,Hm, myslim, že už jsem to rozdýchala. To víš, přeci jen nejsem na odmítnutí zvyklá. Ale s nim jsme na sebe narazili dva paličatý, sebevědomý lidi, co nejsou zvyklý dolejzat no... ale už jsem za tím udělala čáru."

,,Aha. Tak... to jsem ráda."

Ve skutečnosti jsem to ještě úplně nechápala. Jejich výměna před půl minutou byla takové exhibitování nad vzájemnou sexualitou, že jsem si nebyla jistá, jestli to vůbec kdy strávím.

,,Možná trochu přerušovanou čáru. Ale čáru!" dodala ještě Rikke a mě se chtělo plakat. Ta holka prostě neví, co chce.

***

Po výšlapech s holemi na vrcholky okolních hor a po pocitově nekonečných výjezdech na kolečkových lyžích v obou běžeckých stylech, nás také čekala práce na střelnici. Dočkali jsme se šíleně hnusného počasí. Pršelo a pršelo a pršelo. Při pohledu na oblohu se nezdálo, že by v dohledné době mělo dojít ke změně.

Počasí však na náš tréninkový plán v tomhle případě nemělo moc velký vliv, protože jsme si střelbu potřebovali odbýt a neexistovala možnost, jak to dostat pod střechu. Ne že by neexistovaly střelecké haly, ale tady v Livignu se žádná taková nenacházela.

Prsty zmáčené deštěm mi klouzaly po pažbě, takže jsem musela mít alespoň tenké rukavice. Poupravila jsem si nárameníky a s nádechem si v hlavě dodala motivaci a přidala jsem si čárku za další absolvovanou střelbu.

Torre stál pod zahradním stanem, aby mu alespoň nekapalo do dalekohledu a do jeho poznámek, které svíral v jedné ruce, tužku v druhé. Zamířila jsem k němu, protože pod stanem se nacházel i Sturla, který mě píchnul do ucha, aby změřil hladinu laktátu v krvi. Nesnášela jsem to, ale na druhou stranu jsem byla šíleně zvědavá na výsledky. Jak moc se mohly lišit od těch v Norsku, kde jsme se nepohybovali v takové nadmořské výšce?

Podle tepovky jsem zjistila už v uplynulém týdnu, že se mi daří velmi dobře. Puls jsem sice měla o něco vyšší než na domácí půdě. Čísla však nebyla jinak astronomická. Doufala jsem, že se v průběhu dalších dní ještě víc ustálí.

Frustrace ve tváři Fridy se chvílemi nedala přehlédnout, zvlášť po rozhovorech s trenérem, kdy měla ústa stažená do úzké linky a očima kolem sebe metala blesky. Naprosto to kontrastovalo s mým blaženým pocitem, kdy jsem ji při rychlých výbězích do vrchu směla nahradit na její víceméně stálé pozici partnerky Tuvy.

Nadšení mi však vydrželo jen do nácviku střelby. Tam mě smích přešel. Ne protože by se mi nedařilo bojovat s během zvýšeným pulsem. Naopak. To šlo poměrně po másle, ale nevedlo se mi s krásnou novou malorážkou střílet stejně rychle jako to dovedly mé zkušenější týmové kolegyně.

,,Dobrý, Emilie," ohodnotil mou snahu Torre, ,,všechny střely šly k horní hranici. Zkus to zkorigovat."

,,Rozumím," hlesla jsem.

,,Všechno v pohodě?" zeptal se mě Sturla a trochu starostlivě nakrčil čelo, když sjel pohledem ze svého přístroje na mou tvář.

,,Jo," pípla jsem nepřesvědčivě.

,,Nevypadá to tak."

,,Jsem pomalá," šeptla jsem tak, aby to Torre neslyšel.

,,To teda nejsi."

,,Myslim střelbu."

,,Já taky."

Chvíli jsme se bojovali očima, než on povytáhl obočí a já uhla bokem. Večerní zírání do mířidel jen tak na sucho v hotelovém pokoji bylo fajn. Člověk v bezvětří cílil někam na stěnu a jednoduše ležel nebo stál ve střelecké pozici. Bez zásobníku se dalo cvičit i odmačkávání spouště a dobíjení. Na střelnici to však bylo jiné. Tolik okolních vjemů se snažilo vás vytrhnout z koncentrace a rovnováhy.

,,Fakt si s tím příliš nelámej hlavu," doporučil mi, ,,udělala jsi obrovský skok v objemový práci, tak máš nárok dopřát střelbě čas. Ono to přijde, věř mi."

,,To říká Torre taky."

,,A Torre má vždycky pravdu," mrkl na mě Sturla a poslal mě na další kolečko.

Kolem střelnice v Livignu nevede trať pro kolečkové lyže. Střelba pod zátěží se tedy trénuje v kombinaci s během. Mě to příliš nevadilo, protože mi běh přišel docela fajn. Na kolečkových lyžích jsme si v kopcích i tak užily do sytosti.

Vykročila jsem zpod stanu do deště a podrážka mých bot začvachtala. Jestli jsem něco nesnášela, tak to byly promočený boty. Jenže se tomu ani u nás v Norsku nedalo vyhnout. Vodotěsné boty byly na nic, když v terénu šlapete trávou a stejně vám do nich zvrchu nateče.

Střelbu v dešti si neužívala ani jedna z nás. Všechny jsme si oddechly, když jsme měly poslední část tréninku za sebou a mohly se konečně odebrat do hotelu. Vysprchovat, usušit a obléct suché oblečení se rovnalo pocitu nirvány.

V následujících dnech jsme se podrobili všichni běhu na běžeckém oválu. Šlo o mučení při kterém jsme v intervalech běželi 10x 400 metrů. Povedlo se mi urvat bezvýznamné prvenství v třetím výběhu. Jinak vedly hlavně Tuva nebo Frida. Naprosto těsně jsem se vyhla dalšímu odplivnutí, což však nemohla říct Anne, kterou běh zmohl v osmém pokusu.

Muži na tom byli podobně. Většinu vedl Lars, ale pátý, šestý i sedmý běh patřil Bjørnovi. Někdo vést musel. Mikael se spokojil s místem uprostřed skupiny. Nečekala bych to, ale ani kluci se nevyhli vracení obsahu žaludku. Tentokrát to postihlo nejdřív Akera, když se snažil držet s Larsem v osmém opakování a následně to postihlo samotného kapitána Dlouhovlasa v devátém kole.

,,Nemáte u vás na pokoji nějaký zažívací problém?" vtipkoval Mikael, když sérii konečně ukončili. Bjørn vypadal na umření, ale zřejmě si svůj cíl splnil.

,,Vole," ulevil si vlasáč, zatímco se ještě válel na zemi a sbíral síly.

,,Prej se blití o závod přidalo jako olympijská disciplína od příštího roku."

,,Aspoň v něčem náš pokoj bude moct vyhrát zlatou," přidal se Aker.

,,Váš pokoj jen tak něco nevyhraje," přisadila si Frida na Mikaelův účet. A na můj.

,,Výhra může mít různé podoby," pronesl chytře Mikael a pak se na Fridu usmál, ,,já jsem taková výhra. Jen se Em zeptej."

,,Ty seš tak chytrej! Řekla bych, že jednou budeš prezidentem. Ale protože žijeme v monarchii, tak snad jedině, že by ses k monarchům přiženil," pronesla Frida cynicky, ale sladce se na Mikaela usmála.

Zatrnulo mi. O co jí zase jde? Bude se teď do mě navážet i přes Mikaela? Chce mu dát najevo, že nejsem hodna jeho pozornosti?

,,Tak vysoký cíle nemám."

Au. To zabolelo. Jasné, spokojí se se mnou, i když nemám modrou krev. Věnovala jsem mu ukřivděný pohled. Když ke mně otočil hlavu, nejen že na mě mrkl, ale přitáhl si mě k sobě blíž.

Pak mi můj slepičí mozeček nabídl variantu, že Mikael reagoval hlavně na ambice na post prezidenta, než na ženění, a trochu jsem se uklidnila. I přes to už jsem cítila, jak mi hoří tváře. Tyhle poznámky byly něco pro moje nízký sebevědomí.

V duchu jsem se zapřísáhla, že to té holce nedaruju a dřív nebo později jí všechno vrátím i s úroky.