Srpen

Zavrtěla jsem sebou. Nechtělo se mi to opakovat nahlas, i když na mě Rikke právě s viditelným očekáváním hleděla. Žalovat se nemá a navíc jsem si Fridin tón hlasu a slova možná jenom špatně vysvětlila.

,,Ale no tak? Tváříš se, jak kdybys zahlédla ducha," protočila netrpělivě panenky Rikke.

Trochu jsem našpulila ústa. Rozhodovala jsem se, jestli risknout, že si Rikke bude myslet, že zase pofňukávám. Jenže tentokrát bych fňukla úmyslně. Potřebovala jsem znát její názor. Já jsem totiž Fridu neznala dost dobře, abych dovedla posoudit, jestli šlo z její strany jen o trapný vtip nebo ne. Mně to tak však nepřišlo. Narozdíl ode mě se s Fridou Rikke bavila hodně, mohla by mi pomoct.

,,Frida řekla, ať si dávám pozor a nezakopnu v závodě o vlastní ego."

,,Co?" Protáhla hnědovláska pochybovačně. ,,Proč by něco takovýho říkala?"

Svou pochybností vyslovila tu mojí. Přesně tuhle otázku jsem v duchu kladla sama sobě. Proč? Frida už se do světového poháru podívala. Měla rychlost, i dobrou střeleckou mušku. Proč by se zabývala zrovna mnou? Jenže pak jsem se sama zarazila.

Cítila ve mně konkurenci, protože se mi v Drammenu tak zadařilo? Musela jsem nad tím zakroutit hlavou, protože po mém vymknutí kotníku, jehož příznaky ještě odeznívaly, jsem měla částečný tréninkový výpadek. Chyběla mi pořádná vytrvalostní práce. Neočekávala jsem tedy, že se na Blinkfestivalenu předvedu v nejlepším světle. Zároveň jsem si však nechtěla odepřít účast a přemluvila Torreho, aby mě tam na start pustil.

,,Asi je to blbost," hlesla jsem nepřítomně, ačkoliv jsem si myslela přesný opak.

,,Ať tak nebo tak. Kašli na to," mávla nad tím rukou Rikke jakoby neexistovalo nic snazšího.

Tak tohle bych rozhodně chtěla umět. Jednoduše všechno hodit za hlavu.

Nejzvláštnější na tom všem bylo, že jsem se s Fridou nijak zvlášť nebavila a netrávila s ní čas jinde než na tréninku. V Mikaelově kuchařském maratonu, kdy jsme postupně zvali na večeři členy týmu, se ještě nedostala na řadu. Narozdíl od Larse se ženou, Stine s Rikke a Anne, a Kristin s děťátkem a mužem.

Nedokázala jsem Fridu odhadnout. Nevěděla jsem, jaká vlastně je nebo není. Na trénincích se rozhodně vyjadřovala hlasitěji narozdíl od tiché, soustředěné Tuvy. K Rikke, kterou zas nešlo brát příliš vážně, měla však daleko. Takže jak si vzít to její vyjádření? Výkřik do tmy?

Za normální situace, a tím myslím svou předzávodní trému, by jsem byla blízko nervovému zhroucení. Navalily by se na mě pochyby, že nesvedu dostát svému vlastnímu očekávání. Tak jako při každé příležitosti.

Tentokrát však bylo všechno jinak. Blinkfestivalu, letní formy biatlonu, jsem se účastnila bez jakýchkoli ambic. Jednoduše jsem si chtěla čuchnout k závodní atmosféře a zažít to na vlastní kůži, startovní místo jsem stejně měla jisté.

Vlastně jsem získávala čím dál tím víc pocit, jakoby bych byla víc divák. Fyzická povýpadková neschopnost konkurovat ostatním mi dodala nadhled. Zřejmě na tom měl zasluhu fakt, že se případný nezdar dal omluvit. Výmluva sem, výmluva tam. Ten stav mysli byl skvělý.

Fridina hláška mi to sice trochu zkazila, protože bylo těžké ji rychle strávit a zapomenout. Čím vícekrát se mi s ozvěnou přehrála v hlavě, tím naštvanější jsem byla. Moje obvyklá nemluvnost tentokrát nepramenila z nervozity. Zapřičiňoval ji fakt, že jsem zatínala čelisti zlostí a očima kolem sebe metala blesky.

Dosud jsme v týmu měly pohodovou atmosféru bez náznaku negativního přístupu a úskočného chování. Potřebovala jsem čas, abych si rozmyslela, jak k tomuhle budu přistupovat.

,,Blíží se k nám ten tvůj bůh sexu," oznámila mi právě včas Rikke, takže mě nepřekvapilo, když ke mně zezadu přistoupil a nenápadně do mého zadku narazil svou pánví.

,,Jak se cítíš?" zeptal se mě Mikael a políbil mě na tvář.

,,Skvěle," odvětila jsem kysele se slyšitelným sarkasmem.

Mikael si mě z boku prohlížel a pak s otazníky v očích pohlédl na Rikke.

,,Tentokrát přepla do bitch-módu."

Tomu jsem se musela zasmát. To se mi zamlouvalo.

,,Jo, asi jo," kývla jsem.

,,Uf, tak to já radši zase půjdu. To bude pěknej nářez."

Nenápadně jsem se pohla a kopla lehce směrem dozadu. Trefila jsem ho přímo do holeně.

,,Au!"

S Rikke jsme se mu smály, když se s hranou grimasou chytil za stehno. Herec.

,,Radši už jdi," poslala jsem ho pryč.

,,Hodně štěstí."

,,Díky. Tobě taky, broučku, kdybysme se pak už neviděli."

Políbili jsme se krátce na ústa a když jsem pohlédla na Rikke, protočila oči v sloup. To dělala vždycky, když jsme se před ní muckali.

V místě konání celý tým byl už několik dní před začátkem soutěže. Výjezdy do vrchu na kolečkových lyžích byly skvělý trénink. Já však nemohla. Vazy v mém kotníku ještě nebyly stoprocentní a Torre mi na doporučení lékaře povolil jen jízdu na kole a plavání. Až kvůli závodu jsem se směla postavit na kolečkové lyže. Kotník jsem měla opatřený tejpem.

Pro biatlonisty dvoudenní soutěž začínala v pátek. Na programu byly supersprinty a pokračovalo se střeleckým utkáním. Protože se běželo v podstatě po rovině a šlo o krátkou trať, povedlo se mi Torreho přesvědčit, aby mě nechal běžet, jen díky tomu, že jsem slíbila opatrnost a zdrženlivé tempo. Věděla jsem tedy, že na dobré umístění můžu zapomenout. Ve startovním poli byly kromě nás opět i atletky z A-týmu, z norských národních soutěží a také juniorky. Celkem však pouhých 30 nejlepších závodnic z těchto výkonnostních skupin.

Startovaly jsme jedna za druhou. Donesla se ke mně informace, že se Tuva s dvěma chybami drží na dobré pozici. Bezchybností se ještě nikdo před mým startem nepyšnil.

Na znamení jsem vyrazila a běžela vyšším, ne však závodním tempem. Soustředila jsem se jen na cestu před sebou a na práci s nedoléčenou nohou. Došlapovala jsem opatrně a zkracovala skluz na kolečkových lyžích, když jsem se začala cítit nejistě. Všude kolem pokřikovali diváci, ale já je ignorovala. Vnímala jsem je jen jako čmouhu kolem, vytvořila jsem si svůj tunel. Mimo ohraničenou trať pro mě nic neexistovalo.

Na střelnici jsem přijela v pohodě a soustředění. I pokleknutí a následné zalehnutí musely proběhnout čistě a bez jakéhokoliv špatného pohybu v kotníku. Dala jsem si záležet při kontrole v jaké pozici ležím.

Střílela jsem čistě a rychle. Nestál mi totiž v cestě zrychlený dech, s kterým bojovaly po rychlém sprintu všechny ostatní soupeřky. Opatrně jsem vstala a oběhla další okruh. Když jsem za sebou tušila jinou běžkyni, udělala jsem místo a jednoduše ji pustila.

Druhá a poslední střelba proběhla ještě lépe než ta první. Terče pro střelbu ve stoje jsou větší a netrefit je s dobrou srdeční frekvencí se rovná pěknému trapasu. A já měla výhodu, že jsem se předtím nikam nehnala. Trefila jsem všech pět terčů a spokojeně si hodila malorážku na záda.

Stejně opatrně jako předtím jsem vyběhla a s příjemným pocitem, že jsem dobře odstřílela, jsem doběhla až do cíle. Na kraťoulinké cílové rovince jsem se několikrát trochu víc odrazila, aby diváci měli pocit, že sprintuju do cíle a pak jsem publiku spokojeně zamávala.

Nezáleželo mi na tom, kolikátá jsem, protože mi bylo jasné, že s tím turistickým tempem nemám šanci. Sundala jsem si lyže a šla se podívat na tabuli, jak dopadly ostatní holky z týmu.

,,Em!" vyjekla Stine a popadla mě za ramena, ,,jste s Rikke jediné dvě, kdo střílel čistě!"

,,Kecáš?" podezřívala jsem ji, ale k jejímu vyšilování jsem měla daleko. Nic to neznamenalo.

,,Jo! Jestli se nic nepřihodí, tak ten prolog Rikke vyhraje."

Překvapením mi spadla čelist. Rikke nebyla nijak skvělá běžkyně. Na takhle krátké trati však její přesná střelba mohla znamenat, že dosáhne na nejvyšší umístění a tím pádem na start ve finálovém supersprintu, který se běžel po střeleckém utkání.

,,Wow," civěla jsem na tabuli a nenacházela Stinino jméno. ,,A co ty?"

,,Já měla čtyři chyby," přiznala už o poznání pokleslejším tónem blondýnka. ,,Budu někde v poslední desítce."

,,Škoda. Tak si dáme záležet pak ve střelbě."

,,No... počkej, možná se udržíš v první patnáctce, zatím jsi čtrnáctá."

,,Cože?" podivila jsem se. ,,To je nějaká blbost ne?"

,,No... neni. Jak říkám, čistě jsi střílela jen ty a Rikke. Ony ty trestný kolečka asi nejsou až tak rychlý jak to vypadá," uchichtla se.

Odložila jsem lyže, hole i helmu. Jak se tohle mohlo stát? Vždyť jsem běžela jak hlemýžď! Nepřítomně jsem se drbala na čele, když mi přistála herda na zádech.

,,Že by moje osobní asistentka dokázala něco urvat i přes tréninkový manko?"

Bjørn.

Věnovala jsem mu kyselý úšklebek, protože mi tou ránou málem vyrazil dech. On s tím prostě nepřestane.

Od jeho nemoci uplynul víc než týden a my jsme se v podstatě neviděli. Po té povedené návštěvě u lékaře jsem si šla odbýt individuální trénink a když jsem se později k němu vrátila, v podstatě jsme se pohádali. Trval na tom, abych šla domů a tvrdil, že mojí starostlivou péči nepotřebuje. Řekla jsem mu, že jedině když mi ukáže teploměr, že už nemá horečku. Zeptal se, jestli si teplotu má změřit rektálně, abych mu líp věřila.

Dopadlo to tak, že jsem jela k rodičům, protože jsem nevěděla, jestli jsem se tou jeho chřipkou nenakazila. Do telefonu jsem Mikaelovi brečela, že je Bjørn blbec a vyhodil mě. Slyšela jsem z jeho hlasu smích, a přes vlastní pláč si namlouvala, že v něm slyším i ulehčení. Určitě byl rád, že mě náš týmový kolega poslal pryč a já u něj nebudu trávit další noc.

,,Trhni si, blbečku," štěkla jsem na něj a přidala pohled metající blesky. ,,Starej se o svý, to ti jde přece skvěle."

Bjørn si hlasitě povzdechl, založil si ruce vbok a zaklonil hlavu. Netušila jsem, proč vedle mě dál postává. Nehodlala jsem se však ptát.

,,Aha, jsi naštvaná," konstatoval naprosto zřejmou věc. ,,Omlouvám se. Choval jsem se nesnesitelně, je mi to jasný."

Znovu jsem po něm naštvaně pohlédla a otočila se na patě, chtěla jsem vidět Rikke, jak proběhne cílem, ke kterému to bylo pár kroků. Že se pokusil omluvit nic neměnilo. Jeho chování nedávalo smysl.

,,Om-lou-vám se," zopakoval zřetelně a blízko mého ucha. Pohlédla jsem na něj a odmítavě se ušklíbla.

,,Mě to nezajímá, Bjørne."

,,Fajn. Jsem debil. Co mám udělat, abys už nebyla naštvaná?"

Na moment jsem se zamyslela. Nezdálo se, že by se chystal vysvětlit, proč mě tak urputně od sebe odháněl, když jsem se mu pokoušela pomoci. Ale tohle byla hodně dobrá otázka, nevěřila bych, že se zeptá.

,,Mohl by ses proměnit ve velkýho, růžovýho, plyšovýho slona. S pěkným chobůtkem," prstem před svým nosem jsem naznačila bimbající chobot. ,,To by bylo bezva."

Přihlížela jsem, jak protáhl obličej a zadržuje smích.

,,Ten chobot by ti obzvlášť slušel," usmála jsem se uměle.

,,Rikke!" vykřikly naše týmové kolegyně a já se otočila na patě, abych se k nim přidala.

Ječely jsme, co nám hlasivky dovolily a v houfu pak běžely k ní, abychom s Rikke oslavily skvělý výkon. Ačkoliv za ní do cíle ještě měly přijet další tři závodnice, všechny chybovaly, takže jí podle mezičasu nemohly vítězství vzít.

Bylo nám jedno, že jde o prolog a ne žádné důležité prvenství. Mačkaly jsme ji ve svém náručí a hulákaly na celé kolo gratulace.

Na druhém místě se umístila Marte z áčka s dvěma chybami ze střelnice a na třetím Tuva s jednou minelou. Konečně jsem se dostala k tomu, abych se na výsledkovou listinu podívala pořádně. Já jsem na čtrnáctém místě zůstala. Přede mnou ještě byla Kristin na třináctém a Frida na jedenáctém. Té se povedlo minout dokonce tři terče. Ušklíbla jsem se sama pro sebe. Nechtěla jsem být zlomyslná, ale její slova jsem ještě nezapomněla.

Při supersprintu mužů jsem poskakovala na místě s rukama zaťatýma v pěst. Držela jsem Mikaelovi palce a doufala, že ukáže, co v něm je. První střelbu zvládl s jedinou chybou a právě se měl objevit na střelnici po druhé. Objevil se vedle mě stín. Vlasatý stín.

,,Má to na háku," ozvalo se mi vedle ucha čistým osloským dialektem. ,,Můžeš se uvolnit."

Věnovala jsem Bjørnovi podezřívavý pohled. Proč mě ruší? Otočila jsem se zpět. Mikael zůstal stát na podložce a chystal si zbraň. Vlasáč už měl svůj start za sebou. Chyboval dvakrát. Stejně jako já, se on po nemoci musel držet zpět. Neměl šanci udýchat vysoké tempo, takže běžel jako turista. I přesto však dvakrát minul. V kombinaci s pomalým během to znamenalo umístění až ve třetí desítce.

,,Vlastně si myslím, že neznám nikoho, kdo by dokázal soutěžit tak strategicky jako on."

Nakrčila jsem čelo. Co se mi snaží říct? A proč zrovna teď? Vrátila jsem svou pozornost střelnici a Mikaelovi. Se zadrženým dechem jsem přihlížela, jak terče bělají jeden za druhým.

Trefil všech pět.

Poskočila jsem na místě, zatleskala a s očima jiskřícíma radostí pohlédla na vlasáče.

,,O čem jsi to mluvil?"

,,Nic. Jen řekni, že mam pravdu."

,,Ne."

,,Je to stratég. To neumí každej."

,,Neni hloupej, s tím souhlasím," pověděla jsem místo potvrzení Bjørnova tvrzení.

Nevěděla jsem totiž, jestli se Mikael držel nějakého předem stanoveného plánu. Byla jsem si však jistá, že narozdíl ode mě, i Bjørna, umí zachovat chladnou hlavu. Mohlo to souviset s jeho přístupem, který jsem dřív považovala za lehkovážný a za nedostatek zájmu. Jednoduše měl ve věcech jasno. Uvědomoval si, co dokáže a pak si šel za svým. Nenechával se tolik strhnout emocemi a vlastní cílevědomostí.

,,Ještě k tomu ty jeho nelidsky dlouhý nohy. Vlastně nechápu, jak s víc jak osmdesáti kilama dokáže tak rychle běžet."

,,Ani já ne," zakroutila jsem hlavou a pohlédla na vlasáče. Oba jsme se nad Mikaelovými fyzickými dispozicemi usmívali. Mě však málem začala téct slina, když jsem si ho v duchu vybavila nahýho. Dlouhý na něm nebyly jen jeho nohy.

,,Tak co, na jaký umístění to tipuješ?" zeptal se Bjørn a zamyšleně zíral na výsledkovou listinu.

Pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem nic zakřiknout, ale přála jsem si, aby byl na jednom s prvních třech míst. ,,Nevím."

,,No ták, tipni si!" drknul do mě loktem vlasáč.

,,Tak...ne, já nemůžu."

Bjørn na mě pohlédl s povytaženým obočím a pak se rozesmál. ,,Pověrčivko. Dá to do třetího," řekl narozdíl ode mě a zacvičil vzduchem paží s rukou sbalenou do pěsti.

,,Kéž by," sepjala jsem ruce a poskočila nedočkavě na místě.

Chvíli na to se můj osobní bůžek prohnal cílem. A po něm ještě další tři závodníci. Zvítězil s jednou chybou Tarjei. Mikael skončil čtvrtý. Výsledek to byl výborný. Nejen protože to znamenalo, že po nemoci je zase v kondici a jde správným směrem, co se přípravy na sezónu týká, ale také protože za ním zůstal Johannes Thingnes z A-týmu, šampion a olympionik v jedné osobě. Ale mě i tak trochu štvalo, že to Bjørn zakřiknul. Přála bych si, aby mlčel a neřekl nic.

***

Ve střeleckém prologu se mi dařilo o něco méně. Ve dvou střelbách jsem udělala sice celkem jen dvě chyby, jako mnoho dalších atletek, byla jsem však příliš pomalá, takže jsem nakonec skončila až na dvacátém místě, což mě vyřadilo ze střeleckého finále. Postoupily však Kristin, Tuva, Frida a Stine. Mě, Rikke a Anne se to nedařilo. Rikke byla naprosto zřejmě tak vyjuchaná ze svého nečekaného vítězství, že ji koncentrace opustila.

,,Chápeš to, kámo? Já vyhrála prolog! To se mi nepovedlo ani ve snu. Dyť se podívej, jsou tu holky z áčka! A já jim nakopala zadky?!"

Její radost nebrala meze. Nedivila jsem se jí.

,,Tak mi udělej radost a nakopej jim ty zadky i ve finále. Slib to!"

Rikke udělala bojovou grimasu a divoce zašermovala rukama, ,,rozsekám je na cimpr campr."

,,To určitě."

Ve střelbě už se Mikaelovi tolik nedařilo. Těsně nepostoupil do finále. Narozdíl od Bjørna. Ten se tam z dvanáctého místa kvalifikoval. Šla jsem mu za to taky dát herdu do zad. Byl však tak spokojený sám se sebou, že mu moje muší plácnutí vůbec nevadilo.

***

V našem supersprintovém finále všechno dopadlo úplně jinak. Já skončila se dvěma chybami poslední, tedy patnáctá. Rikke se stejným počtem minel byla pátá. Pěkně jsem se ukolébávala myšlenkou, že kdybych běžela, jak ve formě umím, taky jsem mohla být pátá.

Jenže to se nepočítá. Všechny ostatní atletky riskovaly rychlou střelbu, jen Rikke nestřílela rychleji než obvykle, protože se o svůj běh opřít nemohla. Já se vrátila ke svému stavu mysli z prologu a vyplatilo se. Noha zůstala v pořádku, po doběhu mě nebolela a to bylo hlavní.

Vyhrála Karoline, druhá byla Marte a třetí Ingrid. Všechno holky z A-týmu. Až za nimi byly Kristin s Rikke a Tuvou. Frida skončila desátá.

Věděla jsem, že nepřejícnost je špatná vlastnost a že tudy cesta nevede. Kdyby však Frida před začátkem soutěže mlčela, cítila bych se určitě líp.

Z Mikaelova startu ve finále jsem byla snad nervóznější, než když startuju já sama. Očima jsem visela na časomíře a hlídala každou sekundu. Ze čtyř střeleckých položek minul dvakrát po jedné při střelbě ve stoje. Kroutila jsem hlavou nad tím, že v leže trefí, aby vestoje chyboval. I přesto to byl skvělý výkon, protože všichni závoďáci chybovali víc.

Při průjezdu cílem byl nejmladším mužem v top 5. Vyhrál Johannes Thingnes, za ním se umístil Sturla a Lars. Před Mikaela se dostal ještě Tarjei. Všichni chybovali třikrát nebo čtyřikrát.

Měla jsem ohromnou radost. Běžela jsem do cílového prostoru, abych mu padla kolem pasu a umačkala ho štěstím. Bylo mi jedno, že mu pot odkapává z tváře přímo do mých vlasů.

,,Byl jsi úžasnej, gratuluju."

,,Děkuju, baby."

,,Večer si za to se mnou můžeš dělat, co chceš," slíbila jsem mu šeptem a jeho úsměv se ještě rozšířil. Ten nejkrásnější úsměv v celým Norsku.

,,Beru tě za slovo."

***

Ve střeleckém utkání se žádné zázraky nekonaly. Lars nezklamal a skončil třetí. Jeho rychlost a přesnou mušku jsme si přáli mít všichni v B-týmu. Ač by se to mohlo zdát nemožné, Bjørn skončil opět dvanáctý, jako předtím v prologu. Chyboval čtykrát, tedy v každé ze čtyř střeleb jednou.

Mezi ženami nás nejlépe reprezentovala Kristin, když jako nejzkušenější z nás vystřílela druhé místo. Když se to kolem ní vyklidnilo a měla za sebou i všechny rozhovory pro tisk, šla jsem jí také pogratulovat.

,,Gratuluju, Kristin."

Hnědovláska se přátelsky usmála. Byla tak klidná. Nevyšilovala jako Rikke, které se povedl životní výkon. Kristin už za sebou měla i starty v nejvyšších soutěžích a jeden malý úspěch na úrovni tréninku pro ni zřejmě neměl moc velký význam.

,,Díky. Taky příště budeš tak vysoko. Třeba už příští léto."

,,To určitě," uchechtla jsem se pochybovačně.

,,Věř, že by tě do Béčka nevzali, kdyby nevěřili, že máš na to dostat se do Áčkovýho týmu."

Nejdřív jsem sice nedůvěřivě oskenovala její tvář, ale následně mi projela hlavou myšlenka, že to je jasný. Nemám ráda podobný rádoby pochvalný slova od lidí, co sotva znám. A s Kristin jsem se v podstatě nebavila. Jen jsme občas bok po boku trénovaly. Ona měla většinu času individuální plán, aby mohla trénink skloubit s mateřstvím. Vsadila bych se, že ani neviděla jediný můj závod.

,,Jasné, díky," odvětila jsem stroze.

,,Myslím to vážně. A věř mi, nejde jen o výhry a sbírání bodů do žebříčku."

,,Však já vím," sklonila jsem hlavu.

,,Občas stojíš asi v cestě sama sobě, ale tím si nás prošla většina. Potřebuješ čas, abys nasbírala zkušenosti. Vyklidnit se. A jsem si jistá, že pak máš na to, dostat se až úplně nahoru."

Překvapeně jsem na Kristin zamrkala. Až takhle silná slova jsem nečekala. Jasně že mi to zalichotilo, zvlášť protože to pronesla vážným hlasem, nešlo o žádné mazání medu kolem úst. Ačkoliv jsem netušila, proč se rozhodla mi tahle vřelá slova věnovat zrovna teď, až překvapivě kontrastovaly s tím, co mi dříve toho dne řekla Frida.

,,Většina?" zopakovala jsem po ní.

Pousmála se. ,,Jo, spousta z nás poletovalo kolem jako zmatená včela. Až si zvykneš na ty nároky a očekávání, a přestaneš sama na sebe vyvíjet větší tlak, než je potřeba, uvidíš, že do sebe všechno zapadne... Podobně jako dneska, jen ještě líp."

Chvíli jsme si hleděly do očí. Já zpracovávala to, co mi řekla. Takže si už musela udělat obrázek o tom, jaká jsem, a všimnout si, že dneska se kolem mě šířila jiná aura než obvykle. ,,Děkuju. Budu se snažit nelítat kolem jako zmatená včela."

Kristin mě objala kolem ramen, ,,víš, jak jsem to myslela."

,,Jo, chápu."

***

Stála jsem před zrcadlem a česala si vlasy kartáčem. Růžová barva už se z nich smyla a vyšisovala, takže získaly opět nazlátlý tón. Zabořila jsem do nich prsty a nechala je mezi nimi proklouznout. Téměř jsem si nevšimla, že do koupelny vešel Mikael. Jeho velké dlaně s dlouhými prsty obeply mé boky. V zrcadle jsem přihlížela, jak zabořil nos do mé hřívy a ucítila jsem, jak zhluboka vdechl vůni šamponu, až mě prsty rukou stiskl pevněji.

,,Jsi tak krásná," polechtal mě na uchu jeho šepot. ,,A opálená jsi úplně k sežrání. Myslím, že tě budu muset ochutnat."

Stála jsem tam nahá a můj pohled v zrcadle sklouzl k mojí hrudi, na které se skvělo opálení podle sportovní podprsenky. Do hněda zbarvená ramena a výstřih ostře kontrastovaly se sluncem nepolíbenou pokožkou na prsou. Prohlédla jsem si taky jeho silné paže, které byly ještě opálenější než moje. Na předloktí mu pod hnědou kůží hrály svaly. Má nádherné ruce, napadlo mě. A zároveň jsem pomyslela na fakt, že na něm není nic, co by se mi nelíbilo. Usmála jsem se sama pro sebe.

,,Ty jsi krásnější," žbleptla jsem pak a ucítila ve vlasech jeho dech, jak se zasmál. ,,Můžu tě taky ochutnat?"

Znovu se uchechtl. ,,Já první."

Líbal mě na rameno a rukou mi pak jemně odhrnul vlasy ke straně, aby jeho rty získaly přístup k mému krku. Sklonila jsem hlavu bokem, abych mu to usnadnila a rukama jsem zašátrala, abych se ho taky mohla dotknout.

Hladil mě po plochém břiše. Jednou rukou se pak vydal vzhůru, aby mohl potěžkat a polaskat obě ňadra, jedno po druhém. Tou druhou se vydal níž a bez otálení mi dlouhými prsty vklouzl do klína. Dál oždiboval na střídačku kůži na mém krku a ušní lalůček. V kombinaci s jeho hbitou, dobyvačnou hrou prstů mezi mými stehny mi způsoboval jednu vlnu příjemných pocitů za druhou. Úměrně ke zvyšující se frekvenci mých slastných vzdechů jsem ucítila na svém zadku Mikaelovo rostoucí vzrušení. Vklouzla jsem jednou rukou mezi naše těsně k sobě přitisknutá těla a vzala jeho mužství do ruky. Čím víc jsem se však sama blížila orgasmu, tím hůř se mi dařilo kontrolovat koordinaci, až se z Mikaelovy hrudi ozvalo pobavené bručení.

,,Jsi rozkošná."

Nepřestal mě dráždit, dokud jsem se nezapřela o umyvadlo a se slastným výkřikem se oddala vyvrcholení, z kterého mi za zavřenými víčky očí probleskávaly ohňostroje. Mikael věděl naprosto přesně, jak se mě dotýkat a jak mě co nejrychleji potěšit, pokud se mě zrovna nerozhodl trochu trýznit.

Natiskla jsem se mu zadkem k rozkroku a zatímco jsem lapala po dechu, v odrazu zrcadla jsem mu pohlédla do očí. Usmíval se tím svým rošťáckým úsměvem a užíval si pohled na mě. Hladil mě přitom po zádech a já se natáhla za sebe, abych se mu pokusila stáhnout trenýrky.

,,Jsi tak nedočkavá."

,,Jo," hlesla jsem a znovu zavrtěla boky, abych ho přinutila jednat.

O krok poodstoupil, svlékl se a pak za mnou poklekl. Naznačil mi, abych na něj vyšpulila zadek. Políbil mě na levou i pravou půlku a když jsem pak ucítila jeho jazyk přímo na místě nejcitlivějším, hlasitě jsem zalapala po dechu a pevněji se chytila umyvadla, aby se mi nepodlomily nohy. Když se smíchem vydechl a můj mokrý rozkrok ovanul jeho dech, roztouženě jsem zamručela.

,,Moc vtipný," ucedila jsem přes zatnuté zuby a přemýšlela, jestli se mi podaří mu tohle nějak oplatit.

On však jen několikrát zakroužil jazykem, až jsem ze sebe vyloudila nadšené Aaah a Mmmh. Na úvahy mi nezbyla kapacita. Nakonec jsem se odtrhla, otočila se a chytila Mikaela pod bradou.

,,To by stačilo."

Pobaveně si otřel ústa, políbil mě a hned na to mě přinutil se opět otočit k němu zády, aby do mě svým penisem vklouzl zezadu. Snažila jsem se držet oči otevřené, abych si ho mohla prohlížet v zrcadle, ale nohy se mi podlamovaly, jak přirážel. Když se mi podařilo je opět otevřít, protože se přestal pohybovat, zjistila jsem v odrazu, že mě zaujatě pozoruje. Rukama nepřestával klouzat po mém těle, snad jakoby se chtěl ujistit, že jsem skutečná. Musel už znát každý milimetr mojí kůže zpaměti.

,,Zapři se pořádně."

Napla jsem paže a zesílila stisk na okraji umyvadla. Mikael pozoroval, jak se mi na zádech napjaly svaly a sklonil se, aby mě políbil mezi lopatky. V kombinaci s jeho dechem to ve mně vyvolalo třasavku. Když se pak bříšky prstů, dotekem lehkým jako peříčko, dotkl mojí bradavky, zmučeně jsem zaskuhrala. Chtěla jsem, aby se znovu začal pohybovat. Jeho dráždění mě připravovalo o rozum. Zakroužila jsem pánví a pokusila mu se mu vyrazit vstříc, ale držel mezi námi odstup. Měl situaci pod kontrolou a bavilo ho to.

,,Lásko..." zakňučela jsem prosebně.

,,Ano?" zašeptal a dál si mě prohlížel.

,,Dělej," přikázala jsem a on se jen ještě víc usmál. Hleděla jsem na něj v zrcadle a představila si, jak by se krásně vyjímala moje ruka na jeho krku, kdybych ho začala škrtit. ,,No tak."

,,Tak se zapři," zopakoval.

A konečně se znovu rozpohyboval. Zvyšoval tempo s každým dalším přírazem a nepřestal, dokud se neozval můj poslední hlasitý výkřik. Pak se sklonil, aby mi ovinul paži kolem hrudníku těsně pod prsy, ještě několikrát důrazně přirazil, než sám dosáhl vyvrcholení.