Srpen

Na konferenčním stolku se rozezněla otravná znělka whatsapp telefonátu na mém mobilu. Rychlým pohledem na displej jsem se chtěla přesvědčit, kdo to je a jestli se mi chce hovor přijmout. Překvapením jsem však zůstala zírat.

Na obrazovce blikala černá ikona s dvěma siluetami strak vykreslenými rudými liniemi a jméno uživatele účtu.

Bjørn.

Zamrkala jsem, jakoby to snad mohlo pomoci, aby se změnil volající, který se mě snažil zastihnout. Bjørn? Ten mi ještě nikdy nevolal. Že by snad nějaká krizovka? Ve středu večer?

Natáhla jsem poněkud zdráhavě ruku a telefon konečně vzala do ruky. Odkašlala jsem si a pak hovor přijala.

,,Halo?"

I když mě napadlo, že by mohlo jít o nějakou výjimečnou situaci, očekávala jsem, že se na druhé straně aparátu ozve zvučný Bjørnův hlas, hovořící čistým osloským dialektem. Namísto toho však v odpověď zaznělo jasné, ženské, ,,halo? Emilie?"

Zmateně jsem se zamračila. Tohle jsem nečekala a nevěděla jsem, proč se to děje. Jako první mě napadlo, že jde o nějaký nový Bjørnův úlovek něžného pohlaví. A jako druhá věc mě napadlo, že se mu ta stíhačka hrabe v telefonu a obvolává všechna telefonní čísla uložená pod ženskými jmény. Koho si to kruci nabrnknul?

Vysvětlení však mělo být naprosto odlišné od mého předpokladu a dočkala jsem se ho obratem.

,,Ano? Kdo je tam?"

,,Tady je Terry."

Ačkoliv se žena na opačném konci představila, i přesto jsem nechápavě hleděla na konferenční stolek před sebou a marně si lámala hlavu, s kým mám tu čest? Na přede mnou rozsvícené televizní obrazovce zrovna o něčem Chloe diskutovala s Luciferem, což krátce zaujalo pozornost mých očí, než jsem opět pohledem uhla jinam.

Kdo je Terry? Našel snad někdo Bjørnův telefon? Ale jak ho ta neznámá dokázala aktivovat? Všichni snad máme telefon zabezpečený.

,,Ehm..."

Netušila jsem, co říct. Netušila jsem, jak reagovat.

,,Jsem přítelkyně Chrise."

Vybavil se mi vysoký chlápek s širokými rameny, téměř černým plnovousem a nespočtem tetování na pažích. Ano, na Chrise jsem si vzpomínala dobře, i přestože jsem ho viděla jen jednou. Ale Terry? S tou jsem se nikdy nesetkala.

,,Aha... eh, hey!"

Mikael na opačné straně pohovky přestal číst knížku z trilogie od Erlenda Loeho, od které bylo ještě před několika sekundami nemožné ho odtrhnout a věnoval mi zvídavý pohled s pozdviženým obočím. Protáhla jsem obličej v škleb, napovídající, že nechápu, co se to právě děje.

,,Mohla bys sem přijet?"

,,Kam?"

Zavládla vteřinová pauza, snad jako kdybych se zeptala na něco složitýho. Ale nemohla jsem přeci vědět, kde se Terry, anebo ona i Bjørn, nachází.

,,K Bjørnovi."

,,Proč?"

,,Není mu dobře."

,,Co mu je?"

,,Nemohla bys prostě přijet? Není to daleko, bydlíš přece v Lillehammeru?"

,,Jo. To bydlím."

Pomyslela jsem na Mikaela a co mi asi řekne na to, že bych snad měla v osm večer jet za naším týmovým kolegou. Pohlédla jsem na jeho dlouhé tělo natažené přes celou pohovku a na moment se zahleděla na jeho nahé chodidlo s komicky se pohybujícími prsty.

Co si mám představit pod tím, že Bjørnovi není dobře? Znamená to, že je mu fyzicky špatně nebo jinak? V hlavě jsem si představila Bjørna v nejlepší fyzické kondici, vtipkujícího a přisprostlého.

,,To se asi zrovna teď moc nehodí..."

,,Je to důležitý. Nedělám si srandu."

,,A co mu je?"

,,Čím dřív přijedeš tím líp."

,,Co se děje?" zeptal se Mikael, který už nevydržel jen naslouchat. Ačkoliv vlastně dělal, že si dál čte. Což se ukázalo jako nesmysl.

Zakryla jsem rukou mikrofon. ,,Volá Chrisova... holka, že Bjørnovi je nějak špatně nebo co, a ptá se, jestli přijedu."

,,Teď?" zeptal se Mikael stejně překvapeně jako já před pár sekundami. V osm hodin večer se nebylo čemu divit.

,,Jo. Teď. Zdá se, že je to fakt naléhavý."

,,Halo?" ozvalo se znovu v mobilním telefonu.

,,Jo, jsem tu."

,,Tak přijedeš?"

,,Asi... jo. Jo."

,,Budu tě čekat."

,,Nevím, kde to je?"

,,Tys tu nikdy nebyla?"

,,Ne," vyplivla jsem. Přišlo mi, že to je z mé odpovědi evidentní. Ale Terry tomu zřejmě nevěřila. Vychrlila na mě název ulice a já si ho rychle vtiskla do paměti, abych si to mohla následně zadat do navigace.

,,Budu tě čekat," zopakovala Terry a ukončila hovor.

Zírala jsem na rozsvícený displej telefonu a snažila se pochopit, co se právě stalo. Mikael mi pár vteřin přihlížel, než mě vytrhl ze zamyšlení.

,,Pochopil jsem správně, že se za nima chystáš jet?"

Na chvíli jsem na něj bezhlesně hleděla. Měla jsem se ho nejdřív zeptat?

,,No ano. Prý je to naléhavý."

,,Půjdu s tebou."

,,Určitě?"

,,Jo."

,,Ale je to rozumný, abychom tam šli oba?"

Mikael mi opět věnoval poněkud netrpělivý, vyzývavý pohled.

,,Já fakt nevím, co mu je," škubla jsem rameny, ,,Ale jestli je nemocný. Neměli bychom se nakazit oba. Víš jak to myslím?"

,,A ty se chceš nakazit? Nějakým bacilem?"

Hovořil klidně. Nezdálo se, že by se zlobil nebo se mnou nesouhlasil. Jednoduše byl zvědavý a ptal se mě na můj názor. A já pomyslela na to, že on chce o víkendu jet mountainbikové závody a následující týden je Blinkfestivalen. Musí se ho zúčastnit, když už propásl městský biatlon v Drammenu.

,,No... nechci," přiznala jsem neochotně. ,,Ale stejně jsem zchromlá," poukázala jsem na svůj vymknutý kotník, ,,A Terry mluvila fakt vážně a říkala, že mě potřebuje."

Pokrčila jsem bezradně rameny. Tohle pro mě byla naprosto nová situace. Mě nikdy nikdo "nepotřeboval". To já jsem byla přítěží pro ostatní. Nesamostatná, a vyžadující pomoc a podporu. Terry mi vnukla pocit, že to spěchá. A moje myšlenky uháněly rychlostí světla.

Něco mi našeptávalo, že bych měla ve svém životě údělat další krok a taky začít dávat, nejen brát.

Nezdálo se mi, že by hrálo roli komu pomohu. Můj dojem byl v tu chvíli takový, že bych se měla také konečně ujmout nové role. Mikael na to, že žil bez rodiny, se nikdy nezdál, že by mě doopravdy, myslím fyzicky, potřeboval. A tak jsem chtěla vědět, kolik pravdy je v Terryiných slovech o tom, že mě můj kamarád potřebuje. Teď hned.

Ještě stále jsem byla z toho telefonátu překvapená a zmatená. Bjørn mi nikdy nevolal, ani nepsal. Ne že já bych se ho snad pokoušela kontaktovat. Vrtalo mi hlavou, proč vybrala ze seznamu kontaktů zrovna mě? Byla to náhoda? Klikla jednoduše na jedno z prvních holčičích jmen a rozhodla se zkusit štěstí?

,,Jak myslíš," mávl Mikael rukou vzduchem po té, co si zamyšleně třel bradu.

Několikrát jsem mrkla, než mi došlo, že mi nebrání. Vážně jsem pátrala po náznacích zlosti nebo nesouhlasu, ale nic jsem nenacházela.

,,Asi ti nevolala kvůli nějaký kravině," usoudil Mikael, ,,zavolej mi, až budeš vědět o co jde."

,,Vážně?"

Rozhodil rukama a očima zapátral po stěnách, na kterých viselo několik obrazů krajin a panoramat, které, jak jsem věděla, maloval nějaký Mikaelův vzdálený příbuzný. Což byl také důvod, proč ještě stále visely na svém místě.

,,Nejsem necita. Jestli ta... jak se jmenuje?"

,,Terry."

,,Terry," zopakoval, jakoby se snažil to jméno konečně vypálit do své paměti, ,,jestli ti Terry volala a naléhala, že tě Bjørn potřebuje, tak... Ja nevim... Mohla blufovat?"

,,Jak to myslíš?"

,,Volala z jeho telefonu... A máš dorazit k němu..."

,,Aha, myslíš že kecala?"

Chvíli jsme na sebe civěli s lehce přivřenýma očima a pak jsme oba zakroutili hlavou.

,,Ne, myslím, že nekecala."

,,Ani já ne. Tak mi pak zavolej."

,,Dobře, broučku," vyskočila jsem na nohy a přicupitala k němu, abych ho políbila. ,,Ozvu se."

***

Nikdy mě nijak zvlášť nezajímalo, kde Bjørn bydlí. Na silnici jsem ho nepotkávala, což jednoduše znamenalo, že jeho trasa musí vést odlišným směrem od sportovního stadionu. Gps mi prozradila, že se musím vydat na západ a pak lehce mimo civilizaci, abych svůj cíl našla.

Koukala jsem skrz přední sklo svého volva a rozhlížela se kolem. Minula jsem několik novostaveb s perfektně upraveným trávníkem a pečlivě zastřiženými keříky kolem zahrady. Podle navigace, jsem měla po štěrkové cestě vyjet několik desítek metrů vzhůru směrem k lesu a cíl měl ležet vpravo. Bylo ještě světlo. Slunce u nás v srpnu zapadá poměrně pozdě, ale né tak pozdě jako na severu, blíž severnímu pólu. Krátce před devátou tedy slunce oblízávalo obzor a chystalo se nás připravit o denní světlo. Mně to však stačilo. Cíl jsem našla. Nesnáším hledat nová místa za tmy.

Zvídavě jsem si prohlížela domek a musela jsem přiznat, že mě překvapilo, co vidím. Na norské poměry šlo o podprůměrně malé obydlí. Avšak o to nejvíc typické. Podezděná chata s tmavými, téměř černými prkny. Stáří stavení jsem nedokázala odhadnout, ale podle toho, jak střecha domu i garáže byla porostlá travou a mechem, jsem hádala, že už nějakou desítku let stojí.

Vedle Bjørnova černého pickupu stálo podobně obrovité SUV, pravděpodobně patřící Terry. Chvíli jsem váhala, kam zaparkovat. Pak mi svitlo, že Bjørn se nikam odjet nechystá, tak jsem zablokovala jeho auto.

Štěrk mi skřípal pod podrážkami, když jsem trochu váhavě, nejen kvůli bolavému kotníku, vyrazila hledat vchodové dveře. Nacházely se z boku chaty pod krátkou stříškou, která měla chránit majitele při příchodu před deštěm, zatímco hledal klíče.

Marně jsem hledala zvonek a tak jsem sbalila pravačku v pěst, abych zaťukala na dveře. Než se však moje klouby dotkly dřeva, někdo otevřel. 

Terry. Samozřejmě, slíbila přece, že bude čekat. 

Hleděla jsem na ženu, která mě převyšovala o slušných pár centimetrů a pokývla jsem jí hlavou.

,,Ahoj. Ty budeš Emilie."

,,Ahoj."

,,Já jsem Terry," nabídla mi ruku k potřesení. Krátce jsem ji stiskla.

,,Tak proč jsem tady?" rozhodila jsem rukama, když jsem překročila práh.

Terry zavřela dveře a postavila se přímo přede mě. Můj pohled sklouzl z ní za její záda. Prohlížela jsem si místnost, která se poněkud skrývala v šeru. Rozhodně šlo o obývací pokoj. Zahlédla jsem pohovku s konferenčním stolkem, španělskou kytaru u zdi a nepřehlédnutelné reproduktory, velké jako březí losice. Ne, neudivilo mě to. Srub na samotě u lesa, kde může Bjørn dělat bugr, jak se mu zachce. Hifi věž s repráky nemohla chybět.

,,On nemá moc lidí, kterým by na něm záleželo a na kterých by záleželo jemu. Vědělas to?"

Zaskočeně jsem zamrkala. Jako odpověď na moji jednoduchou otázku mi to přišlo dost ohromující. Ale proč nezačít rovnou od něčeho dostatečně důvěrného, co by Bjørna stoprocentně rozlítilo, kdyby nám naslouchal.

Cítila jsem se nepříjemně. Stála jsem na cizím místě, všude kolem vládlo tíživé šero a Terry ke mně promlouvala zvláštně tlumeným hlasem. Příbytek, ve kterém jsme se nacházely, měl jen několik malých oken, které způsobovaly, že světlo mělo do místnosti ztížený průchod. Tmavé obložení mdlému dojmu moc nepomáhalo.

,,Asi jo," mykla jsem rameny a následně jsem se otřásla. Vůbec se mi nelíbilo, jak se rozhovor vyvíjí. ,,Ale má vás. Sám to říkal."

,,Nás. Ano," potvrdila se zaváháním Terry, snad jakoby jí moje domněnka nepřišla správná, i přesto, že mi právě dala za pravdu. ,,Má nás. Jistě..."

,,Proč tu jsem?"

,,Myslím, že se po tobě ptal."

Podezřívavě jsem přimhouřila oči. To neznělo přesvědčivě. Buď se po mě ptal anebo se neptal, jak může být nejistá?

,,Ty myslíš?"

,,No... nebylo mu moc rozumět."

,,Jakto?"

,,Má horečku," potřásla Terry hlavou. ,,Prostě chvílemi mluví, ale není mu rozumět."

,,Aha," zarazila jsem se. ,,Blouzní? Neměly bychom zavolat spíš doktora?"

,,Jsem zdravotní sestra," zamrkala na mě, jako by ji udivilo, že to nevím, ,,mluvila jsem s doktorem." Když jsem se na ni nepřestávala mračit, dodala, ,,Odpoledne tady byl."

,,Oh. Tak... bude v pohodě? Dostal nějaký léky?"

,,Jasně. Bude. Otázka je jak rychle."

Nervózně jsem se ošila. Nelíbilo se mi, že Bjørnovi není dobře, ale netušila jsem, jak bych mohla být nápomocná. Ptal se po mně? Nechápala jsem proč zrovna po mně. Kdyby neblouznil, chápala bych, že potřebuje někoho k pošťuchování. Ale takhle? Asi měl spíš nějakou noční můru.

,,A jak můžu pomoct já?" zakroutila jsem nechápavě hlavou.

,,No... byla jsem tu už několik hodin, abych ho nenechala samotnýho. Jenže teď musím domu, abych nakrmila divou zvěř."

Několikrát jsem zamrkala. Ona chovala nějaká zvířata?

,,Chrise... Mick je u Bjørna v pokoji."

,,Oh."

Terry se pobaveně usmála a podrbala se na zátylku ve vlasech, které měla smotané do nedbalého drdolu. Konečně jsem si ji trochu lépe prohlédla. V tváři měla starostlivý výraz, ale měla velmi výrazné rysy, které ještě podtrhovalo silné líčení. Oblečená byla jen v bílém tričku a džínových kraťasech, nic zvláštního. I přesto vynikala její ženská, štíhlá postava.

,,Myslela jsem, jestli bys tady nemohla zůstat, aby nebyl sám. A kontrolovat ho."

Zůstat u nemocnýho Bjørna? Co když má nějaký nakažlivý virus a já to od něj chytím? Dosud jsem se držela dál i od Mikaela, když onemocněl. Čistě sobecky z toho důvodu, abych to nechytila taky a nevyřadila z tréninku i sebe. Jenže Mikael na tom nebyl nijak zvlášť špatně. Měl prostě virózu.

,,Jak zle na tom je?"

,,Dost na to, abych tě požádala, jestli tu nemůžeš zůstat a dohlídnout na něj."

Ztěžka jsem polkla. Co to přesně znamená? Nikdy jsem se o nikoho nemocného nemusela starat. Naopak se vždy staral někdo o mě. Opačně by to však byla naprostá novinka.

,,Není nikdo jiný... kdo by tu mohl zůstat?"

,,Ty nemůžeš?" vrátila mi otázku neúprosně.

Kousla jsem se do rtu. Chtěla jsem zalhat a říct, že mám něco strašně důležitýho. A jasně že jsem měla. Mikaela. Ten byl důležitější než cokoliv. Jenže na druhou stranu, co bych to byla za člověka, kdybych nechala nemocného kamaráda bez dohledu?

,,No... spíš se bojím, že nevím, co dělat?"

,,To ti můžu vysvětlit. Není to nic těžkýho. Zvládneš to."

Cítila jsem na sobě Terryin pohled a trhaně se nadechla. Nebyla jsem si tak jistá jako ona, že to zvládnu. Naopak jsem měla dost obavy, že je spousta věcí, co se dá přehlédnout nebo pokazit.

,,Takže není nikdo jiný, kdo by tu u něj zůstal?"

Terry na mě nějakou chvíli hleděla, než odpověděla. Snad přemýšlela nad odpovědí a nebo váhala, jestli jsem právě vážně naznačila, že se mi u nemocného nechce zůstat. Ačkoliv jsem čekala nějakou výčitku, že jako kamarádka nestojím za mnoho, nic takového neřekla.

,,Nikdo ze Strak teď nemůže. Zkoušela jsem se chlapů ptát. Někdo z nich by přijel jedině v případě, že neseženu nikoho jinýho," dala se do vysvětlování Terry. ,,Už mě napadá snad jedině jeho trenér. Ale protože se Bjørn ptal po tobě, tak jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám. No a teď stojíš tady, takže... asi jsem se až tolik nespletla."

,,Nespletla v čem?"

Na moment mi ještě hleděla do očí, ale pak Terry uhla pohledem.

,,Nespletla v čem?" zopakovala jsem důrazně svojí otázku, aby nepochybovala, že mlčení nestačí.

,,No, že jste přátelé. Co jiného?"

Zabodla jsem do ní podezřívavý pohled. ,,Takže Bjørn se ptal, kde jsem?"

Na mysl se mi vkradla myšlenka, že na Bjørnově whatsappu mě jen tak najít nemohla, protože jsem si s ním nikdy nepsala, ani nevolala. Kromě našeho týmového chatu, kde jsme byli všichni z B-týmu, a zasílali jsme tam především termíny a zajímavé informace k tréninku nebo fyziu. Terry musela hledat, aby kontakt na mě v jeho telefonu našla. Viděla jsem, jak krátce zaváhala, ale pak se jí vrátila ztracená jistota.

,,Opakoval tvoje jméno. Tak jsem si vzpomněla, že o tobě hezky mluvil. Spojila jsem si to dohromady a myslela jsem, že bys mohla pomoci."

Tohle mi hlava nebrala. On o mně mluvil před svojí partou motorkářů? Respektive před přítelkyní svýho kámoše?

,,Hm," zahučela jsem, protože mi to vrtalo hlavou a nepřesvědčilo mě to. ,,A jak ses vůbec dostala do jeho telefonu. To ho nemá zabezpečený?"

,,Jasně že má," cukla Terry ramenem, ,,odemkne se na otisk prstu. Stačilo přiložit ten správný."

V duchu jsem si představila, jak Terry zkouší odblokovat Bjørnův telefon jeho bezvládnou rukou, zatímco se mátožil v horečkách. Snad bych se tomu i zasmála, kdyby situace nebyla tak nepříjemná.

,,Musím si zavolat," vyhrkla jsem pak po chvíli napjatého ticha, v kterém jsme si s Terry hleděly přímo z očí do očí, abych nakonec já byla ta, co uhne jako první. Jak jinak. Zdálo se, že tu ženštinu nic nerozhodí.

,,Takže zůstaneš?"

,,Možná. Jak říkám. Musím si zavolat."

Vytáhla jsem z kapsy telefon a rychlou volbou vytočila Mikaelovo číslo. Rychle jsem přemítala, co řeknu. Bylo mi horko a cítila jsem, jak se mi nervozitou potí ruce. Otočila jsem se k Terry zády a poodešla několik kroků stranou. Nechtěla jsem, aby poslouchala, jak volám s Mikaelem, ale zároveň jsem nechtěla chodit ven, snad jako bych měla co skrývat. Sice jsem zaslechla za svými zády vrznutí parket, které značilo, že Terry opustila místnost, ale to, že přešla do kuchyně, neznamenalo, že neslyší, co říkám.

,,Em?"

,,Zlato."

,,Jak to vypadá?"

,,Má horečku."

,,Aha."

,,Můžeš se stavit pro Micka. Aspoň taky nebudeš sám," zažertovala jsem a doufala, že vtípek padne na úrodnou půdu. Když se z reproduktoru telefonu ozvalo bublavé uchechtnutí, naskočil mi na tváři drobný úsměv.

,,Ne, díky. Jen si je tam nech oba. Takže máš v plánu tam zůstat?"

Kousla jsem se do rtu a zamyslela se. Měla bych zůstat? Ano. Chci zůstat? Ani moc ne. Můžu ho tady nechat samotného? Ne. 

Povzdechla jsem si. ,,Asi už nemám na výběr."

,,Dobře."

,,Zlobíš se?"

Na vteřinu zavládlo ticho, než můj sluch opět pohladil ten nejsametovější hlas, ,,jen měj na paměti, že upřednostňuju, abys postel sdílela s Mickem, ne s Bjørnem. A to i když je mimo provoz. Rozumíme si?"

Znovu jsem se kousla do rtu, tentokrát abych se nerozesmála nahlas, ,,ano, rozumím. A slibuju, že se toho budu držet."