Srpen

Egil, trenér mužské elity, se uchýlil k triku učitelů tělocviku a jak jsme kolem stáli v nedbalém půlkruhu, nařídil nám, abychom si sami, počínaje od jednoho konce, přidělili popořadě čísla od jedné do čtyř. Měli jsme tím vytvořit čtyři týmy.

Zaujalo mě, že nás neroztřídil násilím podle výkonnosti, tak jak jsem očekávala. Ačkoliv mi tohle rozřazení přišlo pro trénink nelogické, získal si tím u mě malý bezvýznamný plus.

Zahlédla jsem, jak Mikael začal do Bjørna strkat loktem a zdálo se, že ho děsně nenápadně k něčemu nabádá. A pak se Bjørn začal krok po kroku za zády ostatních kluků posouvat směrem vlevo, aby na něj také padlo číslo tři při rozpočítávání. Cukly mi koutky a pohlédla jsem na ostatní, jestli si toho všimli. Pokud ano, nijak zvlášť je to nezaujalo. Rychle jsem prolétla řadu lidí před sebou a spočítala, kam se musím posunout, abych taky byla v týmu s nimi. A pak jsem se rychlým krokem přesunula za Anninými zády a postavila se mezi ni a Stine.

Anne mi věnovala trochu pochybovačný pohled. ,,Hlavně nenápadně."

Mrkla jsem na ni a myslela jsem, že přesně téhle rady jsem se přece držela.

Sotva jsem však zrakem přelétla okolí, abych se ujistila, že mě Egil neviděl, uvědomila jsem si Torreho káravý pohled. Založil si ruce na prsou a významně povytáhl obočí. Kousla jsem se do rtu. To je trapný, že mě přistihl, pomyslela jsem si. Co teď?

Protáhla jsem obličej v prosebné grimase, ale když Torre potřásl hlavou a přestal mi věnovat pozornost, oddechla jsem si. Yes!

,,Tři!" vyjekla jsem pak nadšeně, když na mě přišla řada a se špatně zadržovaným smíchem pohlédla na kluky. Mikael pochvalně pokýval hlavou a Bjørn mi věnoval rohaté znamení.

Přihlíželi jsme pak ještě, jak se rozdělí zbytek žen a následně atleti z áčkového týmu. Mezi ženami jsem se pohledem zarazila na Synnoeve a mojí jmenovkyni, Emilie, a můj slepičí mozeček mi podsunul myšlenku, že právě ony jsou nejslabším článkem mezi nejlepšími biatlonistkami Norska a že právě jedno z jejich míst, by mohlo být časem moje. Hned jsem se za tu myšlenku zastyděla, že mě vůbec napadla a rychle sklonila hlavu. Zatla jsem ruce v pěst, až se mi nehty zaryly do dlaní. Nesmím takhle přemýšlet, to je přece strašně zlomyslné, zákeřné a netaktní.

Trochu jsem ztratila pojem o okolním dění a vrátila jsem se do přítomnosti, až když mi kolem ramen ovinul paži Mikael a ucho mi ovanul jeho šepot, ,,Dobrá práce, miláčku."

Jeho pochvala nepříjemně kontrastovala mým úskočným myšlenkám, které mě samotnou rozhodily teprve před krátkou chvílí. Na víc než úsměv jsem se nezmohla a snažila se zahnat hořkou pachuť, kterou mi vlastní bujará mysl zanechala svým nápadem na jazyku. Naštěstí mě zbytek družstva dokázal rychle vrátit zpět do sedla.

Dalšími členy našeho týmu se stali Marte a Johannes Dale. Dostali jsme červené rozlišováky. Přesně jako ve škole. Smáli jsme se tomu a napodobovali dětské hlásky, kterými jsme vyjadřovali své nadšení. Marte se nepřestávala smát, ale nepřidala se. Johannes nám byl věkově blíž a jeho žvanění s drobným šlapáním na jazyk nemělo konkurenci.

Plán byl takový, že polovina osazenstva jde na střelnici a druhé dva týmy hrajou fotbal. Všichni trenéři byli na střelnici, takže naší hře v podstatě nikdo nevěnoval pozornost. Postavili jsme se tedy proti týmu žlutých, ve kterém byla Stine, Sondre a Frida od nás, a doplňovali je Ingrid a Sturla z áčka. Poslední jmenovaný mě taky zvláštně fascinoval. Zřejmě díky tomu, že se mu povedlo už ve třiadvaceti letech dostat místo v pevné sestavě světového poháru.

Nedalo mi to, abych ho krátce nesrovnala se stejně starým Bjørnem. Kolik drobných rozdílů, ať už fyzických nebo psychických je potřeba, aby někdo měl kariérní cestu k úspěchu rychlejší? Bjørn zmínil, že nějakou dobu neměl na koho se obrátit. O jeho rebelském chování jsem zatím ještě neměla pořádně přehled, ale podle toho co nám o sobě posledně byl ochotný prozradit, bych tipovala, že sem tam nějaká pitka, dlouhé víkendové večery ve zkušebně a divoké vyjížďky na motorce zřejmě jeho přípravě dřív mohly víc škodit než být k užitku. Oproti tomu Sturla se svým vrabčím hnízdem černých vlasů a klidným, zdrženlivým chováním budil dojem hodného hošíka, který si snaživě a se ctí jde za svým.

Svoje úvahy jsem však musela rychle hodit za hlavu, protože kluci pokřikovali a žádali si pozornost. Sakra. Hrát fotbal s klukama, to bude trapas.

Bjørn na sebe vzal úlohu kapitána, i když ho o to nikdo nežádal. Typický. Přiřadil mi pozici v útoku, ani jsem se nestihla ohradit, že tam budu k ničemu. Marte se dobrovolně přihlásila o pozici v bráně. Smekla bych jí za odvahu klobouk, kdybych nějaký měla. Já bych si netroufla tam stoupnout. Vždy se bojím, že mě některý z borců v bojovém ataku trefí míčem do hlavy.

Rozhodnutí samozvaného kapitána se však ukázalo jako taktické. V podstatě ze mě totiž udělal sběrače míče. Jakmile ho totiž na opačnou stranu vykopli v rámci obrany, bylo na mě, abych se ho ujala, než se to povede soupeřům. Co nejrychleji jsem se pak té horké brambory snažila zbavit a nejčastěji jsem si jako cíl vybrala Mikaela, protože si ho prostě v poli nešlo s nikým splést.

Fungovalo to dobře a povedlo se nám vsítit, jenže pak soupeři přerozdělili své síly. Holky se střídaly v brance a zvlášť Frida i Ingrid se svýma rychlýma nohama zvládaly krást míč klukům. Sturla se pověsil na Mikaela, protože měli podobnou výšku. A s Bjørnem se marně snažil držet krok Sivert. Nejsrandovnější bylo, když kolem mě hopsala Stine. Dařilo se mi jí setřást úskoky vlevo vpravo, ale jakmile naopak získala míč ona, neměla šanci, protože jsem jí o něj pokaždé drze obrala. Průbojnost nebyla její silná stránka.

V počátku mi Bjørn moc nedůvěřoval, že bych míč mohla umět přijmout a neztratit, takže se snažil přihrávat spíš Mikaelovi nebo Johannesovi. Jenže ty si vždycky někdo hlídal, a tak se vlasáč po chvíli odhodlal a míč mi taky půjčil. A protože to klaplo, začal mě používat jako spojku k dostání míče do útoku.

Od nás holek si kluci drželi spíš odstup. Skoro jakoby se báli, že nás omylem sejmou příliš silně. Jednou jsem se málem sčuchla s Johannesem, když jsme se trochu příliš vášnivě oba vrhli za míčem. Ten kluk nejenže byl na běžkách jak ledoborec, tak jsem mu začala říkat s Mikaelem kvůli jeho obzvlášť výbušnému stylu lyžování, ale zdálo se, že i při jiných sportech si dokáže prorážet cestu. Dost jsem si oddechla, protože to by fakt bolelo, kdyby mě se svými víc jak osmdesáti kily sejmul.

Když jsme však pomocí mých zbrklých přihrávek dali už třetí gól, měla jsem pocit, že jsem Ronaldo v sukni.

,,Na to že se neumíš trefovat do míče, jak jsi zvolávala na začátku, tak seš docela k užitku," pochválil mě Bjørn způsobem sobě vlastním.

,,Tak dík."

,,Jsem se bál, že budeš takovej náš handicap, ale tak strašný to není."

Vrhla jsem na něj plamenný pohled, radící mu, aby už držel ústa zavřená, jinak mu ublížím. Dostala jsem herdu mezi lopatky, doprovázenou hrdelním smíchem.

Ještě chvíli jsme si kopali, než nás přišel Patrick Oberegger, trenér ženského áčka, přerušit, že máme končit a připravit se, střelnice bude co nevidět volná. Zůstala jsem překvapeně zírat. Fotbal mě tak vtáhnul, že jsem si úplně zapomněla dělat hlavu ohledně střílení, které bude tentokrát probíhat pod ostrohledem trenérů z áčka.

Jen co jsme se přiblížili všichni v chumlu ke střelnici, ještě pěkně rozjaření ze hry a hluční jako puberťáci na školním výletě, všimla jsem si vážného, soustředěného výrazu, který panoval ve tváři Siegfrieda Mazeta, hlavního trenéra áčkového týmu mužů. Ještě něco rozebíral s Johannesem Thingnesem Bø, aktuálně největší hvězdou na biatlonovém nebi. Nevěděla jsem, kam zírat dřív. Na několikanásobného vítěze celkového hodnocení světového poháru a medailistu z olympijských her anebo na trenéra francouzské národnosti, nahánějícího tak trošinku strach?

,,Neboj, on tě nekousne," ozvala se vedle mě Stine.

,,Tím si nejsem tak jistá."

,,Bože," protočila panenky Rikke, která na mě stále ještě byla poněkud ostrá po tom extempore ohledně Torreho, ,,dycky kvuli všemu naděláš a pak seš dobrá..."

Zatrnulo mi a zůstala jsem na ni koukat. Vážně pokaždé dělám scénu a pláču, aby nakonec vše dopadlo líp než si myslím? Anebo jinak, opravdu si vyžaduju podporu nebo pochvalu pobrekáváním, aby mě ostatní povzbudili? Že o sobě pochybuju nebylo nic nového, ale jak to může působit na okolí, tím jsem se dosud obzvlášť nezabývala. Naopak. Ještě v juniorech jsem si vždy dávala pozor, abych svoje nízké sebevědomí nedávala najevo ani před týmovými kolegyněmi.

Rychle jsem zauvažovala, jestli se mám omluvit? Ne, popadl mě zase bojovný duch, nenechám jí, aby do mě rýpala.

,,Víš co? Hleď si svýho, vůbec na nic jsem si nestěžovala."

,,Ne," povytáhla obočí Rikke a nezdála se zaskočená, ,,ale uplně ti to čiší z očí."

,,Sama čišíš," zamračila jsem se na ni.

,,Slepičí zápasy?! Super!" ozvalo se nám za zády a já cítila, jak mi do tváří stoupá krev, když jsem si uvědomila, že jsme s Rikke hlučnější, než jsem si myslela. A to jsem ani netušila, kdo na nás promluvil.

S vykulenýma očima jsem se podívala přes rameno. Hleděl na nás s širokým úsměvem nadmíru pobavený Johannes Dale a já měla chuť se propadnout do země.

,,Ne, jen přátelská diskuze na téma mám nízké sebevědomí a chci být středem pozornosti."

Když ta slova z Rikke vyklouzla naprosto samozřejmým tónem, cítila jsem, jak se uvnitř mě pocit studu a pokoření stupňuje o další stupeň. Co jsem jí udělala, že je tak povýšená?!

Rozhodla jsem se nereagovat, protože jsem se bála, že mě zklame hlas. Sklopila jsem raději pohled k zemi.

,,Nic si z toho nedělej, hecování v týmu je dobrý," pronesl obratem Johannes a naprosto mě tím vykolejil. Zvedla jsem k němu oči a zadívala se do dobrácké okrouhlé tváře, rámované krátce střiženými nazrzlými vlasy. Jeho modré oči na mě povzbudivě hleděly, ,,Nesmíš si to moc brát."

Byla jsem mu za jeho slova vděčná, ale i přesto jsem si v duchu zopakovala, že on neví, co se mezi mnou a holkami kdy stalo. Zadívala jsem se na jeho široký rozpláclý nos posetý nespočtem pih. Takovej milouš, jsou takhle hodný ve svěťáku všichni? Napadlo mě.

,,Jasně," hlesla jsem tiše a pokusila se o úsměv, než se otočil, aby se zase věnoval přípravě svojí zbraně.

Jen co jsem od něj odtrhla svůj zrak, všimla jsem si, že Rikke kroutí hlavou.

,,Co je?" pokrčila jsem rameny.

,,Klasika. Zase se za tebe někdo postavil," odpověděla téměř šeptem, aby to Johannes neslyšel.

,,Jo, a shodou náhod je to chlap. Taky bys mohla být k lidem občas milá a třeba by se pak k tobě podle toho chovali," vyplivla jsem tiše, i když jsem moc nepřemýšlela nad tím, jestli to aspoň trochu dává smysl.

,,Jasně. Za to ty jsi hotová panna Marie, obraz Boží lásky."

Ani její hláška nedávala smysl a tak jsme na sebe zůstaly hledět, a o pár sekund později nám oběma začaly cukat koutky úst, až jsme se rozesmály.

,,Vy jste fakt praštěný," ujala se slova Stine, ,,nemohly byste začít spolu zase mluvit normálně?"

,,Ne," hlesly jsme obě zároveň a smály se už nahlas.

Nechápala jsem, kde u nás obou najednou vzal ten zvrat. Pokoušela jsem se zamyslet, jak jsem dokázala od momentu, kdy jsem měla slzy skoro na krajíčku přejít k smíchu, ale nenapadlo mě vůbec nic, co by dávalo smysl. Vlastně to vůbec nehrálo roli. Jednoduše jsem byla ráda, že ať jsme s Rikke plácly cokoliv, nakonec jsme byly celkem v pohodě.

Nesnažila jsem se tedy vyzvídat, jak se jí dařilo při střelbě a raději jsem se spokojila se smířlivým stavem mezi námi.

Zpočátku to na střelnici vypadalo slibně. Kluci se poskládali na prvních pět stavů a vedle nich my holky. Nejdřív áčko, a pak béčko. V praxi to znamenalo, že jsem holkám nechala místa a zabrala si poslední podložku v řadě, tedy číslo deset. Chtěla jsem být možnýmu rozptýlení co nejdál. Alespoň jsem si myslela, že předejdu možným chybám.

Nejprve se mi dařilo a krásně to tam padalo. Chvílemi jsem se tak jako tak musela zvednout, doplnit zásobníky novými náboji a konzultovat s trenérem, takže mi padl pohled na ostatní, kteří pokračovali v nazpaměť naučeném sledu.

Zakleknout, sundat zbraň ze zad, vyměnit zásobníky, zaháknout háček za pás na levém bicepsu a po poslední kontrole vlaječek a větru zalehnout, a soustředit pohled do mířidel. Jak jsem je tak pozorovala připomínali mi dětské hračky, na kterých stačí natáhnout kolíček a ony se pak robotickým pohybem dají do chodu.

Čím déle jsme stříleli, tím horší byla moje koncentrace a tím víc jsem měla problém najít správnou pozici. Chyby se začínaly kupit a když jsem za sebou uslyšela angličtinu, věděla jsem, koho mám za zády. Protože jedině Siegfried je Francouz a nemluví norsky tak dobře, aby v naší řeči mohl vést celý trénink. Jakmile se však zastavil, už nevydal ani hlásku. Ztěžka jsem polkla a snažila se soustředit na černý terč, od kterého jsem potřebovala, aby zbělal. Dech mi vázl v hrdle a já si připadala jako kořist, které predátor dýchá na zátylek. Nesmím to zkazit.

Bang.

Vedle jak ta jedle. Znovu jsem dobila a namáčkla spoušť. Pokoušela jsem se utišit alarm v hlavě, který mi oznamoval, že jsem to zbabrala. Znovu a znovu. Jako kdyby mi to snad nebylo dostatečně jasné. Zatla jsem čelist a zkoušela se soustředit na cíl.

Trefa. Vydechla jsem a tak trochu se mi ulevilo, že jsem neminula i další ránu. Pokračovala jsem v zírání do hledáčku a ve vhodnou dobu vypálila i další ránu. Bylo mi jedno, že mi to trvá jak psovi... vy víte co.

Když jsem svých pět střel ve slow motion měla za sebou, těžce jsem polkla a s hrůzou se začala zvedat. Nechtělo se mi čelit Siegfriedovi. Čekal na mě jeho zakaboněný výraz zpod hustého černého obočí v dotmava opálené tváři.

,,Jsi nervózní?" zeptal se mě pak norštinou s hrozně směšným přízvukem.

,,Hrozně," přiznala jsem a snažila se nerozbrečet, že z toho, že se mi z něj právě rozklepala kolena.

,,I don't bite," pronesl pak přátelsky a naznačil úsměv.

Jo, tomu bych ráda věřila.

,,To doufám..."

,,I'd like to see your standing shooting."

Stojku? Chce mě sledovat, jak střílím vestoje? Málem se mi zastavilo srdce, ale zamrkala jsem, abych se přiměla aspoň k nějaké reakci.

,,Okay."

Udělala jsem několik kroků z podložky, prostrčila ruku pod nárameníkem a dopřála si zase hluboký nádech na uklidnění. Pak jsem se třemi dlouhými kroky vrátila na podložku, rozhodnutá tentokrát střílet aspoň trochu sportovně a né jak umírající stařena.

Soustředila jsem se jen na pravidelné dýchání a neopakovala si žádná zaklínadla, ani povzbudivá slova, ani jsem si nic nepřikazovala. Jen já, můj dech a moje malorážka. Jakmile jsem si zapřela pažbu o rameno, dostala jsem se do svého obvyklého vzduchoprázdna. Neexistoval Siegfried, ani ostatní atleti a já vyslala k terči postupně pět ran, po jednom nádechu mezi jednotlivými střelami. Když jsem zvedla pohled z hledáčku a vracela zbraň na svá záda, zjistila jsem, že jeden terč nezbělal.

,,Mnohem lepší," ozval se povzbudivě Siegfried a já na něj vděčně pohlédla. Pokračoval však anglicky, takže jsem na něj pohlížela se svraštělým obočím, jak jsem se soustředila, abych mu rozuměla. ,,Je vidět, že se ještě občas hledáš. Nevydržíš se soustředit dlouho. Zkus prostě dělat nějaký lepší pauzy mezi střílením. To zmatkování a nekonečný polehávání na místě nikam nevede."

Několikrát jsem zamrkala. Mám problém se soustředit? Asi jo.

,,Někdy mi pomůže dýl ležet, abych našla správnou pozici."

,,Dobře. Ale dělej to vědomě a ne protože se nedovedeš soustředit a ponořit se do toho, co zrovna máš dělat."

Jeho argument se mi sice celkově zdál správný, ale nelíbil se mi v tom naznačovaný alibizmus. Myslela jsem si, že i zlé je někdy k něčemu dobré. Ale on tvrdil opak. Chtěl, abych dělala jen něco kvalitního a nesnažila se poleháváním splňovat úkol.

Přikyvovala jsem mu, zatímco jsem o jeho slovech přemýšlela. Nakonec to celé bolelo míň, než jsem si myslela. Hlavu mi neoddělil od těla a dokonce jsem dostala radu, kudy kam.

,,Můžeš ještě jednou střílet ve stoje? Budu ti koukat přes rameno. Nepospíchej."

Skoro se mi rozklepala kolena, když to řekl. Bude mi koukat přes rameno? Siegfried? To snad ne! Byla jsem zvyklá na Torreho, ale na tohle jsem se necítila být připravená. Ale dá se na něco takového vůbec připravit?

Nevydal ani hlásku, dokud jsem nevystřelila první ránu. Trefa.

,,Uvolni se," ozvalo se za mnou a přišlo mi, že jeho slova způsobila spíš opak. Ale jednoduše jsem se nadechla dvakrát navíc a znovu zamířila. Trefa.

Nevěděla jsem, kde přesně se za mnou pohybuje a jestli víc šilhá přes moje rameno, nebo jednoduše detailně pozoruje mě jako takovou. Obávala jsem se však, že musí vědět, jak se mi potí ruce, až jsem musela přehmátnout na zbrani.

,,Klid. Jde ti to dobře."

Vystřelila jsem a trefila. Nutila jsem se nesoustředit se na jeho přítomnost. Nesnažit se zachytit jeho dech nebo snad jeho blízkost. Jenže pak jsem se nadechla a rozeznala jeho kořeněnou kolínskou. Bože. Nesnáším kořeněný pánský parfémy.

Ping. Vedle.

Počkat, napadlo mě, proč na mě vůbec civí Siegfried a ne Patrick? On snad ženy netrénuje?!

,,Well," ozvalo se zase za mnou, ,,this is not gonna work."

Několikrát jsem se nadechla a vážně minula. Měla jsem chuť složit hlavu do dlaní a v klidu trochu rozjímat nad svojí neschopností. Jenže bylo potřeba dát feedback. Uvolnit se. Mluvit a pozorně naslouchat.

,,To bylo dobrý. Do tý doby, než ses zase přestala soustředit," zhodnotil Francouz a já jen pevně semkla rty v němém souhlasu. ,,To není tak hrozný, jak to zní. Je pochopitelný, že jsi nervózní. Ale nemusíš být. To že se ti právě teď nedaří na střelnici, neznamená žádnou pohromu. Jsme tady, abyste i vy získali nový pohled na věc a něco novýho se přiučili."

Ráda jsem tomu věřila, ale mysli jsem nedovedla poručit, aby se odpoutala od nových vjemů a víceméně vypla svou funkci. Taková totiž střelba byla. Nejlíp mi fungovala, když jsem nepřemýšlela a jen se uzavřela sama do sebe.

,,Jak dlouho máš tuhle malorážku?"

,,Od loňského léta."

,,Můžu si jí půjčit?"

Obratem jsem si zbraň sundala ze zad a podala mu ji. Přihlížela jsem, jak můj malý poklad drží v rukách a prohlíží si ho, než zaujal postoj a zahleděl se do hledáčku. Jak jsme si najednou vyměnili pozice a já mohla hledět na něj s mojí vlastní zbraní, přišlo mi to celé zvláštní.

A pak Siegfried založil zásobník a několikrát vystřelil. Nepřestávala jsem zírat a nedočkavě vyčkávala, co se od něj dozvím.

,,Není špatná. Ale možná by to sneslo novou pažbu. Co říkáš?"

Ruka mi vystřelila ke krku a překvapeně jsem se podrbala. Nevěděla jsem co na to říct. Zase novou zbraň? Nechci si zvykat na novou zbraň.

,,Ale jo. Docela mi to vyhovuje."

,,Hmm," zahučel Francouz, ale ke spokojenosti ten zvuk měl daleko. ,,Uvidíme."

Pátrala jsem očima v jeho tváři, ale víc už mi toho neřekl. Vrátil mi malorážku a zdálo se, že se vrací na své místo za dalekohledem. ,,Nezapomeň na ty pauzy," zopakoval ještě.

,,Dobrý?" zeptala se mě Stine, když se také narovnala do stoje. Musela to celé slyšet, byla na doslech.

,,Jsem zmatená."

,,To nemusíš. Oni si tě zkonzultujou a pak se dozvíš co a jak."

,,Hm?"

,,No jasně. Uvidíš, že příště se u tebe staví zase někdo jinej z nich a bude tě zkoumat."

,,Připadam si jak šimpanz v zoo," poznamenala jsem směrem k blondýnce. Představa, že mě touhle sledovačkou budou mučit ještě další hodnou chvíli, se mi udělalo téměř fyzicky špatně. Co když teď ten opálenej Francouz řekne ostatním, že jsem k ničemu? Co když mě do budoucna nebudou chtít ve svěťáku, protože jsem úplná trubka, která se nedovede dýl soustředit? Moje nejistota se zase rozšoupla na plné obrátky. Očima jsem těkala po ostatních atletech, Marte, Ingrid, Johannes. Fungovali při střelbě jako spolehlivé mašiny, které nic nevyvede z rovnováhy. Zatoužila jsem být víc jako oni.

,,Hu-hu," napodobila Stine opičí křik.

,,Banán," vypadlo ze mě v odpověď. ,,Potřebuju si dát banán, jinak z těch nervů odpadnu."