Květen

V podstatě všechny moje myšlenky se denně motaly jen kolem nadcházející změny v mém životě sportovkyně. Oproti juniorské kategorii jsem se měla stát profesionálkou, což sice znamenalo, že studium nepřeruším, ale tréninky se stanou intenzivnější, v letní přípravě se vydáme i mimo Norsko a v zimní sezóně se dostanu na spoustu zajímavých tratí po Evropě. Ale samozřejmě jen za předpokladu, že se mi podaří úspěšně projít letní přípravou, v které se nevyhnu srovnávacím testům na běžeckém pásu anebo biatlonovým soutěžím na kolečkových lyžích.

Nemohla jsem se dočkat!

Zatím jsme se vraceli do procesu po třítýdenní pauze a trenéři nás nechali pracovat pomocí individuálních plánů, takže jsme si cvičení díky tomu mohli přizpůsobit dohánění zkoušek na univerzitě atd.

Ještě mě toho čekalo tolik, ale já už se viděla znovu na lyžích se startovacím číslem na prsou. Nepomáhal ani fakt, že v Norsku se nacházelo ještě dost míst, kde byl i takhle pozdě na jaře ještě sníh, kam jsem se s Mikaelem vydala na krátký výlet, abychom si zaběžkovali na posledním přírodním sněhu. Čím víc se blížil první den tréninku s družstvem žen IBU, tím nervóznější jsem byla. Pomalu ale jistě se tišil můj hlad po závodech a nahrazovaly ho obavy, jak se zvládnu zapojit do kolektivu a jestli zvládnu alespoň trochu držet krok.

Nebyla jsem si úplně jistá, co si mám pod tréninkovým plánem žen představit, ale jelikož jsem znala jejich výsledky ze závodů a věděla jsem, že mezi nimi jsou i zkušenější závodnice, starší 25 let, jímala mě nejistota. Zvládnu ten přestup?

Věděla jsem, že v týmu se bude připravovat i Kristin Andersen, která se k biatlonu vrací po mateřské. Absolutně jsem nechápala, jak to může zvládnout. Vpodstatě od nuly skočit mezi nás, ačkoliv určitě vedla nějaký, ač minimální, udržovací trénink a začínala krůček po krůčku. Když jsem se o tom dozvěděla, vzpomněla jsem si, že se před třemi lety Darya Domračeva vrátila k biatlonu a čtyři měsíce po porodu vyhrála stříbrnou medaili světového poháru ve stíhacím závodu v Oberhofu.

Mikael evidentně neměl nejmenší problém vůbec s ničím. Ať už šlo o zkouškové období, kde se na všechno připravoval last minute a vždycky mu to klaplo, nebo ládování se mléčnou čokoládou s oříšky, které se ani trochu neodrazilo na jeho výkonech, alespoň se mi to tak jevilo. Jeho přestup do kategorie mužů ho nijak nedojímal a kdybych se ho občas nezeptala, protože jsem s vlastními pocity bojovala a často po večerech neměla nikoho jiného, s kým bych to téma nakousla, prostě pokrčil rameny a jen prohlásil, že v týmu jsou cool týpci a určitě si budou spolu rozumět.

Chlapi.

Když to slyším, skoro bych si taky přála být muž, abych neřešila nic jiného, než najíst se a ... vy víte co. Usoudila jsem, že lepší bude se v tom nešťourat, taky zkusit dělat jakože se nic neděje a ono se to nějak vyvrbí.

I večer před seznámením se s novým týmem jsme trávili spolu u Mikaela doma. Byla jsem na nervy a odmítla jít do postele, takže jsme se váleli vyvalení u televize, mně se samozřejmě zavřely víčka a odebrala jsem se do říše snů. A on mě nechal.

Probudil mě nějaký zvuk, už nevím, co to přesně bylo. Promnula jsem si otráveně oči.

,,Jdi se zahnízdit, ňouminko," pohladil mě Mikael jemně po rameni.

A já na protest ohrnula horní ret. Myslel to se mnou dobře, ale občas se choval jak moje máma.

,,To víš, že jo."

Pobaveně se usmál a naklonil se, aby mě políbil na tvář s otlakem od polštáře.

,,Já jdu taky. Už ten film končí."

,,Super, tak já si jdu vyčistit zuby, fešáčku," vycenila jsem na něj zuby s únavou přivřenýma očima a mátožně se zvedla z pohovky. Málem jsem se zkymácela zase zpět.

Nechtělo se mi rozsvěcet, takže jsem do koupelny šla po paměti. Z obýváku přes chodbu a pak zahnout doleva.

,,Au! Do prdele!"

,,Co tam děláš?"

,,Podělaný loďáky," nakopla jsem vztekle Mikaelovu botu velikosti ropného tankeru.

,,Si máš rozsvítit."

Slyšela jsem, že se kucká v obýváku smíchy, což mě namíchlo.

Nechápala jsem, proč někdo, kdo zvládne uklízet celý byt, vařit, prát prádlo a skládat si ho do úhledných komínků, tak není schopný svoje boty odklidit z cesty tak, aby se ostatní nepřerazili.

,,Málem jsem si ukopla palec! Nemůžeš si ty boty někam... strčit?!"

,,A co takhle ten nápad se světlem? Stiskneš tlačítko a vidíš, kam šlapeš."

,,Sám si rozsviť."

,,Rozsvítím, neboj. Jen jsem myslel, že bys kvůli ekologii nemusela kopat do mých bot."

,,Myslíš ty palodě?"

,,Co se ti na tý velikosti nezdá?" zeptal se nevinně, zatímco stiskl vypínač. V chodbě se rozlilo světlo a naskytl se mi tak pohled na jeho atletické tělo opírající se ramenem o zeď. ,,Hrdá čtyřicet šestka. Nevím, co je na tom divnýho. To spíš ta tvoje dětská třicet pět je podezřelá."

,,Třicet sedm!"

Mikaelovi cukalo v tváři, jak se snažil nesmát mýmu vyšilování a odrazil se elegantně od zdi, aby šel posunout svoje hrdé čtyřicet šestky z místa, kam jsem je ve tmě odšouchala, aby mi nezavázely.

,,Vůbec na mě takhle nekoukej. Nemám malý nohy. Jsou naprosto přiměřený mojí velikosti."

Věděla jsem, že to nehraje roli, ale musela jsem se bránit. Co je malý, to je hezký, ale zas až tak malá nejsem.

,,Mě teda přijdou malinkatý," mrknul na mě. ,,Skoro mikroskopický."

,,Tak aby tě ta mikroskopická noha brzy nekopla do holeně."

To mi však nedovolil, protože si mě přitáhl do medvědího objetí, z kterého nebylo možné se vyprostit.

,,Co jsi to povídala?"

,,Nif," zafuněla jsem poddajně, zpacifikovaná jako kořist v drápech šelmy, do jeho trička, které vonělo mou úplně nejoblíbenější vůní. Mikaelem.

,,To jsem rád," zamručel a spokojeně se se mnou kolíbal ze strany na stranu. ,,Zítra to zvládneš. Neboj."

,,Snad," hlesla jsem a v krku se mi pomalu tvořil knedlík, jen co jsem pomyslela na to, co mě ráno čeká a nemine.

,,Asi jsem správně nerozuměl."

Jak jsem mohla nahlas říct cokoliv, co by znělo sebejistě, když jsem ani trochu nebyla přesvědčená, že můj nástup v novém týmu proběhne hladce? Nezdálo se mi smysluplné, vypouštět do éteru prázdná slova a doufat, že se naplní.

,,Nechme to být. Jsem unavená."

,,Zvládneš to."

Jeho hlas zněl tak pevně a pozitivně, až jsem si přála, abych měla aspoň trochu z jeho optimistického smýšlení. Jenže můj vnitřní nepokoj mi to nedovoloval a tak jsem se vytáhla, na špičky, políbila ho rty a zašeptala: ,,Děkuju."