Duben

Snažila jsem se krok po kroku naučit dělat si ze sebe srandu. Ale byl to náročnější úkol, než by se mohlo zdát. Nejenže se Mikael smál snad úplně každé blbině, ale neváhal hrát hloupýho a pošťuchovat mě.

,,Hej! Blondýno!"

Otočila jsem se se skřípáním zubů na Mikaela, který na mě zuřivě mával rukou. Tedy spíš mával směrem k sobě, aby mi dal na srozuměnou, že k němu mám rychle jít.

,,Už by sis mohl zapamatovat moje jméno. Není tak těžký."

Bez jediného mrknutí ignoroval mojí poznámku, "chci ti něco ukázat."

,,Já to myslím vážně," propalovala jsem ho vražedným pohledem, který nevěstil nic dobrého, jak se už Mikael několikrát mohl přesvědčit na vlastní oči. Neochotně jsem se vlekla k němu a nespokojeně si odfrkla, protože na mou poznámku stále nereagoval. Jeho nevycválanost a rozpustilost sice patřily k důvodům, proč jsem se do něj zamilovala, ale zároveň mě dokázaly vytočit. Stále ještě jsem proti nim nebyla imunní.

,,Víš vůbec jak se jmenuju?" Zastavila jsem se krok od něj a založila si ruce na hrudi v nespokojeném gestu.

,,Eeeeh, Helga?"

Kvákl s křivým úsměvem a já dostala chuť ho zabít. Včas si všiml zlostného zajiskření v mých očích, protože se stihl stočit a moje pěst dopadla tvrdě na jeho svalnaté rameno.

Strašně rád mě pošťuchoval a riskoval svoje zdraví, když jsem se rozhodla ho fyzicky napadnout, protože mi došla slova a uchýlila jsem se k násilí. Vlastně sama nevím, proč jsem tak vzteklá, ale jeho to evidentně bavilo, místo aby mu to přišlo otravné. Nebylo mu nic platné, když mi vysvětloval, že spory se mají řešit slovy a né pěstičkami o síle pětiletého dítěte.

,,Co mi chceš ukázat, ňoumíku."

,,Vidíš támhle," naklonil se ke mně dolů, tváří tak blízko, až mě pohladil jeho dech.

,,Co?"

Ukazoval prstem mezi stromy, líbnul mě na líčko, zatímco já se snažila zaostřit a najít cokoliv ojedinělého.

,,Víc dolů," navigoval mě.

Ve chvíli, kdy jsem trochu sklonila hlavu a zrak, cvrnkl mě prstem do nosu.

,,Grrr."

Napruzele jsem zavrčela a měla chuť ho znovu udeřit. Byl však dostatečně rychlý a mazaný, že se velkým skokem vydal ode mě pryč. Udělala jsem několik kroků a zadupala, jako se to dělá s dětmi, aby je člověk při hře postrašil.

,,Blbečku."

Odpovědí mi byl jen jeho hlasitý smích.

Zrovna jsme se vraceli k němu domů z obchodu, kde jsme byli nakoupit. Moje podivná zlobná nálada totiž měla původ právě tam. Nikdy jsme nemohli jen spořádaně prolétnout supermarket a vzít věci, které by podle mě nám, sportovcům, měly bez výhrady patřit do jídelníčku. Od dob svý puberty jsem si sakra dávala pozor, co jím, protože zbytečná kila navíc byla jednoznačný handicap na lyžích.

K mojí smůle v tomhle Mikael nebyl tak spořádaný jako já a až moc rád podváděl. On to vlastně ve skutečnosti není podvod, když si člověk kromě salátu, semen a bobulí dopřeje i poněkud nezdravější věci, který má prostě rád. Možná by to i bylo snesitelnější, kdyby to zdravý stravování nešidil snad pokaždé. A to já si nemůžu dovolit. Nejenže nastupuju do letní přípravy biatlonu mezi dospělé ženy, které jsou fyzicky zdatnější než já a už tak budu muset hodně dřít, abych jim začala stíhat. Házet sama sobě klacky pod nohy není ideální a nepřišlo mi, že by to Mikael chápal.

,,Stůj! Tady doprava."

,,Ne. Tam fakt nic nepotřebuju," zakroutila jsem odmítavě hlavou při pohledu do uličky se sladkostmi. Už jen z toho pohledu mi přecházely oči. Všechna ta barevná balení bonbónů, čokolády a sušenek, které obsahovaly tolik cukru, že si člověk jen pohledem na ty "výživové" hodnoty málem přivodí cukrovku.

,,Fajn. Tak tu na mě počkej," mrknul na mě Mikael a přidal svůj nejlepší zubatý úsměv. ,,Ale ochutnat nedostaneš, když si nechceš vybrat svý."

Namísto abych mu úsměv vrátila, zlostně jsem si odfrkla pod nos a otočila se k uličce zády. Život je prostě nefér a já měla jednoznačně problém se s tím popasovat. Jak to jeho organismus zvládne? Každou chvíli sežere nějakou energetickou bombu a nemá s tím nejmenší problém. Hlodala ve mě závist? Záviděla jsem svýmu klukovi, že mu to spaluje líp než mě? Měla jsem chuť si dát facku, no namísto toho jsem ucítila, jak mě krátce začalo pálit v očích. Rychle jsem potřásla hlavou a frustrovaně se uchechtla sama sobě, že se mi chce brečet kvůli sladkostem.