Potřebuju zmizet. Úplně od všech.

Chci zmizet.

Tyhle dvě slova mi okupujou mysl už po několik dní. Jsou mojí mantrou, modlitbou, bezbožným přáním a sobeckou touhou. Jsou tak jednoduchý, a přitom by změnily tolik věcí. Možná. Anebo možná taky ne. Nejspíš si jen namlouvám, že by něco změnily. Nebo spíš, doufám v to. Protože pak by to znamenalo, že nejspíš nejsem tak neviditelnej, jak to v poslední době vypadá. Jsem vztahovačnej? Možná. Beru si některý věci až moc a zbytečně nad nimi hloubám? Nejspíš. Záleží mi na tom všem? Zatraceně. A přesně proto to potom tolik bolí.

Sedím na parapetu a otevřeným oknem proudí dovnitř ledovej zimní vánek. Spolu s ním vletí do pokoje i několik sněhovejch vloček. Ulpí na skle, na mojí paži, na parapetu, na podlaze, a jakmile se dotknou povrchu, rozplynou se v kapičku vody. Krása střídá zázrak. Jako bych až nyní dokázal takový jednoduchý, prachobyčejný věci docenit. Nyní, když si sám přeju, abych se směl stát jednou takovou sněhovou vločkou. Vyletět ven spolu s ostatníma, lehounce plout vzduchem, jenž by mě donesl na to správný místo, kde bych se rozpil jako kaňka na papíře a jednoduše bych zmizel.

V rukou pevně třímám dopis, jenž jsem psal celý odpoledne, co jsem se vrátil z Bradavic. Ve vlaku jsem měl pocit, že snad nemůžu dejchat. Dusil jsem se. Zíral jsem z okna, na zasněžený lesy, louky, pole a nekonečný pláně, v uších mi dozníval smích mejch spolužáků a já jsem se soustředil na dejchání, abych zahnal tu přicházející úzkost. V poslední době se mě držela těsně jako klíště a já nevěděl, jak se jí zbavit. Když se pokazí jedna věc, začne se kazit všechno. A vy jediný, co dokážete, je sedět a snažit se tím nerozhodit. Protože to si přece nemůžete dovolit, bejt slabý. A tak to radši dusíte v sobě a pokoušíte se neznepokojovat se tím faktem, že za chvíli k tomu pocitu přibude další a další, a nakonec jich ve vás bude tolik, že to nevydržíte a bouchnete. A zničíte všechno, co dosud drželo na vlásku. I to podělaný sebeovládání.

Ten dopis, co jsem psal... je v něm všechno, co poslední dny cejtím. Doufal jsem, že když to všechno dostanu na kus papíru, uleví se mi. Paradoxně mi je ještě hůř. Protože čtu ty napsaný slova, který jsou živý a mají mě lapenýho v hrsti. Asi ne nadarmo se říká, že co je psáno, to je dáno. To, co tam je, je pravda. Skutečná, trýznivá, bolavá a spalující. A pravdy se nezbavím. I kdybych ten papír zapálil, ty pocity nezmizej. Budou dál hořet ve mně, ještě palčivěji a usilovněji, dokud mě celýho nepohltí zaživa. Dokud neshořím stejně jako ten kus papíru. Ale možná že by to tak bylo nejlepší.

Pálí mě v hrudi a chce se mi trochu brečet. Ne, chce se mi hodně brečet. Chci řvát jako malý mimino, chci se litovat, zadupat si a přivolat tím k sobě někoho, kdo by mě utěšil. Kdo by si mě k sobě přivinul jako malý děcko, tišil mě a uklidňoval a řekl by mi, že to zase bude dobrý, Regulusi. Že ty pocity nejsou věčný, že jsou pomíjivý jako všechno na světě. Jako přátelství, láska, sny, přání, pouta. Protože všechno jednou zmizí, i když tvrdíte, že to je navěky. 

Jenže já nikoho takovýho, kdo by mě utěšil, nemám. Protože na Regulusovi Blackovi nikomu nezáleží. Ne doopravdy. Nikdo mě nevidí takovýho, jakej jsem. Nikdo mě nedokáže přijmout takovýho, jakej jsem. V tomhle světě musíte bejt dokonalý. Nesmíte nikomu ukázat, že jste zranitelní, a dát mu najevo svou slabost. Protože to se pak obrátí proti vám. A navíc, jste přece jen dospívající děcko. Nemáte žádný právo cejtit se ukřivděně. Nemáte právo bejt smutný, cítit zradu, prázdnotu.

Nemáte právo na to cejtit, že nikam nepatříte, i když zcela evidentně máte přece vlastní rodinu a lidi, který se prohlašujou za vaše přátele, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Jsou jimi jen tehdy, když něco potřebujou, nebo když se jim to hodí. To, jak se cejtíte, nikoho ve skutečnosti nezajímá. Máš problémy? Cejtíš se mizerně? Tak si je vyřeš, tady máš motivační radu a už drž hubu.

Vztekle ten papír muchlám do kuličky, jen abych ho zase vzápětí rozložil a uhladil. Na prstech mám ještě trochu inkoustu a na dlani ještě jeden velkej krvavej šrám. Občas mám pocit, jako kdybych to v tom svým těle ani nebyl já. Všechny ty pocity bolesti se občas změní v tak odpornou úzkost, až najednou ztrácíte kontrolu nad vším. Nad svým tělem, nad svou myslí, nad tím, co právě říkáte a děláte. Nad životem. A necháváte si od úzkosti našeptávat všechno, co vás láme a tříští na tisíc kousků. Že nikam nepatříte. Že nikoho nemáte. Že nikoho nezajímáte. Že vás nikdo nemiluje. Že jste nic. V takovej okamžik uděláte všechno, jen proto, aby to přestalo. Jen aby ta psychická bolest zmizela. Popadnete nůž a čepel obrátíte proti sobě. V ten okamžik jste přesvědčení, že teď už to dokážete. Stačí jen tenhle krok a všechno zmizí. Osvobodíte se, budete volní. 

Jenže nakonec vyhraje slabost a váš strach. Nedokážu říct, jestli je to dobře.

Závidím Siriusovi. Ten je osvobozenej. Utekl od týhle rodiny, kde cítit emoce znamená bejt slaboch. Kde odvaha nespočívá v tom, že dokážete přiznat, že nejste psychicky v pořádku. V týhle rodině musíte jenom doslova držet hubu a krok. Přesně takovej jsem já. Jen abych nevyvolával problémy a hádky. Jen abych si od matky získal alespoň špetku uznání, když to je to jediný, co mi dokáže dát. Byl jsem slepej. Nikdy jsem neviděl, že mi tahle rodina a všichni naši takzvaní přátelé ubližují ještě víc. Sirius to viděl. Vzepřel se tomu, a teď je šťastnej.

Přál bych si bejt šťastnej. Je to to jediný, co chci. Znamená to, že kdybych byl šťastnej, kdybych byl se Siriusem, kdybych se mohl držet za ruku s Dorcas a měl kolem sebe hrstku přátel, který by mě měli rádi a uměli by mi to dát najevo, všechny tyhle ostatní pocity by zmizely. Jenže já jsem zbabělec.

Teďka už mi po tvářích tečou slzy. Brečím nad sebou, nad svou slabostí a nad tímhle debilním životem, nad kterým prostě nemám a neumím mít kontrolu. Jaký to je, nebejt vždycky až ta druhá možnost? Jaký to je, mít vedle sebe někoho, kdo vám podá pomocnou ruku a stane se vaším světlem v temnotě? Jak to udělat, nenechat se ovládat všema pocitama, co se mnou zmítaj a rvou se o nadvládu jako divoký šelmy? Jak utišit všechny ty zatracený hlasy v mojí hlavě?

Nikdo by si toho ani nevšiml, kdybych prostě zmizel z povrchu zemskýho. Všem by to bylo jedno. Nikdy se jen tak nezeptaj: ,,Jak se máš, Regulusi? Je všechno v pohodě?" Ne, nikdy se nezeptaj. Nikdy neprojeví ten skutečnej zájem. Já nevím, jestli toho chci moc. Jen si přeju, abych měl někoho, komu bych nebyl tak moc lhostejnej. Koho by zajímalo, jak se cejtim, a nesnažil by se mě nějak přehnaně motivovat, abych nefňukal nad životem. Je mi mizerně, jsem psychicky na dně, a ta tvoje rada, o kterou nikdo nestojí, mě paradoxně ještě víc srazí na kolena a dá mi pocit, že nejsem... dostatečně dobrej. Že jsem slabej, když neumím bejt veselý sluníčko. Že si všechno moc beru. Jsem prostě takovej. V ten okamžik je jediný, co potřebuju, aby mě někdo držel. A byl tu. Doopravdy byl a poslouchal. Tělem i duší. A nesnažil se měnit mě ani moji náladu. Protože to nepomůže.

Otřu si ty zpropadený slzy a myslím na Dorku. Na tu usměvavou nebelvírku, co má srdce na pravým místě. Když jsem odpoledne procházel chodbičkou ve spěšným vlaku, viděl jsem ji v jednom kupé, jak se směje s kamarádkama. Dorka má nádhernej smích. Je nádherná celá. Je jako andělská bytost, nevinnost sama a neskutečně dobrej a nezištnej člověk. Přál bych si, aby takovou osobou po mým boku byla právě Dorcas Meadowsová. Jenže ona by se se mnou nezahazovala. Co na tom, že jsem do ní bláznivě zamilovanej a že je to právě ona, na kterou myslím, když cejtim, že se co nevidět zhroutím. Co by viděla na trosce, jako jsem já? Nemám jí co nabídnout. Asi nejsem ten správnej typ kluka do vztahu. A i kdyby si mě všimla... no, nežijem přece v pohádce. Jediný, co dostanu, jsou sny a představy, co se nikdy nesplní.

Uhladím dopis a zašilhám na první řádek. Milý Siriusi, stojí tam. Nechtěl jsem ten dopis nikomu adresovat, ale všechno to nějak vyplynulo samo. Nepřemýšlel jsem nad tím. Prostě jsem psal a psal, dokud mi nezačaly kapat slzy na papír, ale i tak jsem potom psal dál, jen aby to už bylo pryč. Naivně jsem doufal, že bude. Že tahle zpověď mě osvobodí, nebo tak něco. Nejsem si jistej, proč jsem jej psal právě Siriusovi. Nemluvili jsme spolu snad od léta, kdy se sbalil a odešel. Ale Sirius... vždycky byl jinej než všichni ostatní v mým okolí. Sirius vždycky poslouchal a uměl tu pro člověka bejt. Vždycky mě utěšil a rozveselil, i když jsem si třeba jen venku před domem rozbil koleno. A když jsem měl jakýkoliv trápení, šel jsem za ním, protože jsem věděl, že mě neodmítne, že mě vždycky vyslechne a obejme mě. A ne z povinnosti, proto, že jsem jeho bratr. Ale protože mu na mně fakt záleželo a měl mě rád.

Chtěl bych ty časy vrátit zpátky. Jsem si jistej, že kdybych Siriusovi řekl, jak se v posledních dnech cejtím, jak moc ztracenej si připadám, rozuměl by mi. Člověk je někdy tak strašně moc sám, i když je obklopenej tolika lidma. Já chci mít u sebe jednoho jedinýho. Ale ani to nejspíš nemůžu mít.

Snad tu bolest časem nahradí prázdnota a lhostejnost. Vím, že kvůli tomu, jakej jsem, kvůli tomu, z jaký pocházím rodiny, si nikdy nenajdu někoho takovýho, koho bych k sobě potřeboval. Nezbývá mi nic jinýho, než se s tím smířit. A stejně tak s tím, že lidi jsou falešný. Že odcházejí, když to nejvíc potřebujete. Že stejně na všechno zůstanete sami, dokud někdo nezhasne plamínek vaší svíčky. Modlím se, aby to bylo brzy. Ale přeju si, abych alespoň před tím dokázal něco, za co bych na sebe mohl bejt pyšnej. Abych v těch posledních vteřinách myslel na to, že ne všechno bylo úplně na hovno. Kéž by to šlo. Kéž bych našel někoho, pro koho bych nebyl úplně neviditelnej. Kdo by mě postrádal. Komu bych chyběl, kdybych byl pryč. Kdo by se o mě zajímal a staral se. Z úst se mi vydere povzdech a pobavený chechot. 

Jsem zoufalej a toužím aspoň po troše lásky a pozornosti.

Snažím se ty pocity potlačit. Jenže to nejde. V ten okamžik někdo zaklepe na dveře. Ani se neohlížím. Je mi to jedno. ,,Pane Regulusi, vždyť zmrznete! Musíte jít od toho okna a zavřít ho, pane, Krátura se vrátí s horkým čajem a napustí vám vanu... Pane Regulusi, je vám dobře?"

Podívám se na Kráturu, kterej ke mně přišel a snaží se mě odstrčit od okna a zavřít ho. Nevnímám, že mi je zima, že mám úplně rudý ruce, že jsem celej ztuhlej, že mám mokrý tváře od slz a chvějou se mi rty. Nic z toho jsem necejtil, nevnímal. 

Jako bych byl doopravdy mrtvej.

A nebyl jsem snad?

Patrně ne.

Jinak by všechny tyhle pocity zmizely.

Tak prosím, ať zmizej.

Pokud se brzy něco nestane, patrně ten nápor už dýl nevydržím.

Zavřu oči a modlím se. Modlím se, aby se objevil někdo, kdo by mě vzal za ruku a byl skutečnej. Přeju si slyšet ty dvě upřímný slova.

Jsem tady.