Z pohledu Světlé Bouře

Ležela jsem pod stromem a sledovala noční oblohu. Mé myšlenky byli v táboře u mého Nixe a společně jsme si čistili srst. Bylo to krásné i když to byla jen představa. "Vstávat" štěkla jsem náhle a ostatní prudce vyskočili. "Už, jsem ospalá" zívla Zoe. "Vždyť je ještě noc" dodala a já obrátila oči v sloup. "Před západem slunce jsme si dali odpočinek. Za chvíli bude svítat a mi máme moc práce" zavrčela jsem a sama se divila svému tónu. "Tak nebuď tak protivná" štěkla Zoe. "Protivná?!" zavyla jsem a zuřivě oddechovala. "Jsi nevyspalá, to je normální, že jsi podrážděná" řekl klidně Dingo a já s vyceněnýma zubama zavrčela "Kdo říkal, že jsem podrážděná?". "Klid. Vážení klid" začal pomalu Colin a já naslouchala jeho klidnému hlasu. Lehce jsem povolila a schovala zuby. "Všichni jsme unavení, ale máme plán. A ten nebude fungovat, pokud ho nebudeme Všichni dodržovat" dokončil a já zahanbeně sklonila hlavu. "Omlouvám se" zamumlala jsem. Dingo ke mě přistoupil a olízl mi ucho. Já se usmála a všichni jsme se vydali do pohybu. Klusala jsem vepředu vedle Dinga a připadala si šťastně. Sice jsem jen tak vylítla ale na druhou stranu jsem svůj vztek vypustila a díky tomu jsem se cítila uvolněně.

Pomalu jsem našlapovala a dávala pozor, bych nespadla. Se svou skupinou jsme procházeli horou, která měla však velice úzkou cestu. "Za chvíli tam budem" štěkla jsem za sebe abych je uklidnila. Udělala jsem pár dalších kroků, odrazila se a dopadla na lepší cestu, na které jsem málem uklouzla. Otočila jsem hlavu a uviděla třesoucí se Zoe. "Blokuješ cestu!" zavrčel na ni Colin, který stál za ní. "Neboj. Skoč" povzbudil ji Dingo. "Chytím tě" dodala jsem naléhavě a sledovala, jak už Dingovi podkluzují packy. "Spadnu!" Nechytíš mě!" kňučela Zoe. "Světlá! Udělej něco! Nechci tu skončit jako potrava pro vrány!" vrčel Colin a já netušila co dělat. Déšť mi slepoval srst a já chápala obavu lovkyně. "Skoč!" zavrčel Colin a vrazil do Zoe čumákem. Ta to neustála a skácela se dolů. Zděšeně jsem sledovala, jak se pod Zoe půda drolila a prach ji celou zakryl. "Co si o sobě sakra myslíš?!" zavyl Dingo, ale nemohl se ani podívat, jinak by oba dva spadli. Okamžitě jsem přiskočila k padající Zoe a chňapla. Mé čelisti se zacvakly. Místo feny jsem ale měla tlamu plnou prachu a malých kamínků. Hodila jsem rychlí pohled na vůdce hlídkařů, ale byl vážně jen rychlí. Chystal se totiž skočit a aby mě nestáhl dolů, musela jsem uhnout. Udělala jsem pár opatrných kroků dozadu a pes skočil přímo přede mě. Dingo už skákal za ním a když konečně byli oba psi na bezpečnější straně, můj vztek se ve mě znovu probudil. "Coline" zavrčela jsem potichu a pes udělal krok ke mně. Dingo však tušil co se bude dít a tak udělal pár kroků dozadu. "Ano, Světlá" štěkl klidně Colin. "Tys... Zoe... ZABIL!" zavyla jsem a Colin udělal krok dozadu. S vyceněnými zuby a skloněnou hlavou jsem pomalými kroky přistupovala ke Colinovi. "Nezabil, její chyba" namítl Colin a přistoupil k místu, kde Zoe spadla. Já zvedla hlavu a schovala zuby a též se zahleděla dolů. "Nikde ji nevidím" zakňučel Dingo a já smutně zavřela oči. "Možná žije. Jen je zasypaná" navrhl Colin a já zavrtěla hlavou. "Kdyby... kdyby ten pád přežila" začala jsem a z těch slov mi úplně vyschlo v hrdle "potřebovala by okamžitou pomoc Gammy". "Takže... se ani nepodíváme jestli je v pořádku?" zaváhal Dingo. "Myslím si že by jsme měli jít" štěkl Colin a já váhavě přikývla. "Jdeme" zavelela jsem a věnovala poslední pohled dolů. "Odpusť mi Zoe" zamumlala jsem si a vzhlédla k Sluneční lovkyni. 

Krátká kapitola z výpravy. Schválně jsem napsala dřív tuto než odhalení tajemného cizince.