Klusal jsem jeskyněmi. Do každé jsem jen lehce nakoukl a šel dál. Nakonec jsem vyšel ven a podíval se na ostatní. Pořád tam seděla jedna fena, se kterou jsem se neseznámil. Došel jsem k ní a ona se na mě podívala.  "Ahoj, ty jsi Barbar, že? Já jsem Sandra," pozdravila mě s úsměvěm. 
Nic jsem neřekl a klusal dál. Bylo mi to trochu trapné, ale nevědel jsem, co na to říct. Klusal jsem loukou a díval se do lesa. Byl temmý a hustý.
"Tam bych nechodila," ozvalo se za mnou a já se prudce otočil.
Byla to Sandra.  "Proč ne?" zeptal jsem se a ona se znovu usmála.
"Nejsi tady moc dlouho, že? Každý ví, že v lese na tebe může zaútočit,"
vysvětlila a já trochu ustoupil.
"Ale naši lovci a průzkumníci tam musí běhat." "A co budu já?" zeptal jsem se vyděšeně. "No, tak průzkumník být nemůžeš, nemáš moc velkou výdrž. Lovec, no to taky ne,
jsi moc hlučný když běháš. Takže zbývá jen hlídkař..." zvažovala Sandra. "To není tak špatné, ale radši bych byl Alfa," řekl jsem.
Sandra trochu ustoupila a zadívala se za sebe. "Ty chceš vyzvat Bleska?"
"Asi jo, prostě Alfu. Mám na to právo. Chci to zkusit," řekl jsem a Sandra
mě vedla k Alfovi. "Alfo, nováček tě chce vyzvat," řekla nervózně Sandra.
Alfa se zvedl a vyšel ze stínu. Když jsem ho viděl, dostal jsem strach.
Byl velký a vypadal jako ti agresivní psi.  "Tak to beru, alespoň se ukáže, že mám správné postavení," zavrčel Alfa s úsměvem. "Svolej smečku," zavrčel na Sandru a ta se rozběhla pryč.