Z pohledu Cleo

Smutně jsem odcházela z průzkumnického doupěte. Znovu se ve mě probudila ta nová bolest. Bolest z nešťastné lásky.  Procházela jsem kolem všech doupat, až jsem vyšla ven. Došla jsem až na konec tábora a lehla si. V tu chvíli, ale začalo pršet. "To snad není možný," povzdechla jsem si smutně.  Když jsem se otočila, viděla jsem běžícího Dinga s Anky po boku. Oba se hlasitě smáli a já byla ještě víc smutná. Pomalu jsem se za nimi šourala a vůbec jsem nechtěla do doupěte. "Pospěš si, nebo nastydneš!" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a viděla přibíhající Donu. Počkala jsem na ni a spolu jsme přeběhly do doupat. Já se hned na začátku oklepala a Dona se zasmála. Najednou jsem ucítila její pohled. "Něco tě trápí?" řekla a já svěsila hlavu. "Takže zase tohle...," povzdechla si a já kývla.  "Už jsem ti říkala, že mně to bude vždy pronásledovat," povzdechla jsem si. "No tak, tohle už není normální," zamračila se.  "Musíš to překousnout," zavrčela procházející Sandra. "Nic horšího než mně, se ti stát nemůže," dodala Sandra a rozběhla se za Jimem do doupěte Gammy. "Má pravdu, nic horšího tě potkat nemůže," dodala Dona a já s povzdechem odešla do svého pelíšku.

Z pohledu Colina 

Běžel jsem se schovat. Pršelo strašně moc a já byl úplně promrzlý. Vyběhl jsem na mýtinu a namířil si to rovnou do doupat. Proběhl jsem kolem Dony a prudce se zastavil. Oklepal jsem se a podíval se za sebe. "Chytil tě déšť, co?" zasmála se, teď zmáčená Dona. "Promiň," usmál jsem se a poodstoupil. Dona se ladně oklepala a spolu jsme si to namířili do hlídkařského doupěte. Lehl jsem si do svého vystlaného pelíšku a čekal, kam se Dona usadí. Vybrala si pelech, který patřil aktuálně Jimovi a mě to trochu zasáhlo. "Stále na to myslíš, že?" otázala se mě a já přikývl. "Nechtěl jsem mu to udělat," zakňučel jsem. "S tím už nic nenaděláš, je to prostě jeho osud," snažila se mě uklidnit. Fungovalo to. "Díky," řekl jsem a zadíval se jí do očí. "Jsme jedna smečka, máme si tu pomáhat, jako rodina," řekla s úsměvem Dona. "Jak si se vůbec do smečky dostala ty?" zeptal jsem se zvědavě. Dona se usmála. "Já jsem se tu ocitla náhodou. Dřív jsem žila v útulku, ale pak se něco stalo. Dlouhé packy mě někam odvedly a já.... uspaly mě. Víc si nepamatuji, jen to, že jsem se zde objevila. Bylo těžké tady přežít, ale smečka mi vždy pomáhala," řekla a já se zamyslel. "To jsi měla štěstí, já si nepamatuju nic, před naší malou smečkou," přiznal jsem se. "To je normální, většina psů tady ani neznala své jméno," usmála se Dona. Já se na ni usmál taky a zadíval se ven z jeskyně. Vtom dovnitř vběhl Ringo a Max. "Začíná se to zhoršovat," řekl Ringo, zatímco se Max oklepával. "J...jo, je t...tam velká bouřka, možná spadne i s...strom," koktal Max. Trochu jsem se zasmál. "Snad nebudeme muset na hlídku," zatřásl se Ringo. "Víš, že většinou nechodíme," zasmála se Dona a Max spokojeně přikývl. "To je dobře, už nikdy nechci vylézt z pelíšku," zasmál se Ringo hned, jak ulehl do svého vystlaného pelíšku. Max si svůj chvíli přerovnával a pak si také lehl. "Holt se blíží zima," podotkl jsem a ostatní smutně přikývli. "Asi by už lovci měli shromažďovat zásoby," řekl neklidně Ringo. "Proč?" zeptal jsem se zvědavě. "Protože nás to tu už několikrát pohřbilo, máme tu vodu, ale potřebujeme i jídlo," vysvětlila Dona a já přikývl. "To je hodně dobrý," uznal jsem. "To j...je," zakoktal Max. "Ale, jak dlouho se tu dá přežít?" má otázka je zřejmě zaskočila. "Jak to myslíš?" zeptal se mě podezíravě Ringo. "Nijak, jen jsem se ptal," odsekl jsem. "No tak, hoši, klid. Není třeba se teď hádat," řekla Dona a šťouchla do Ringa. S úsměvem jsem přikývl a zahleděl se na vchod do jeskyně "Ahoj," ozvalo se a já vzhlédl. Stála tam Ruby. Kývl jsem na ni a ona si opatrně lehla do pelíšku. "Děje se něco? Obvykle jsi jen s Alfou a sem chodíš jen spát," zeptala se zvědavě Dona a naklonila hlavu. "Jsem nějaká unavená, neřešte to," odpověděla se zavřenýma očima a já se trochu zasmál. Trochu jsem si zívl a vstal. Nikdo se na nic neptal a tak jsem se vydal k východu z jeskyně. Když jsem procházel kolem doupat, všiml jsem si Zoe, jak leží u Baxe v pelíšku a on ji čistí srst. Při tom pohledu mě hřálo u srdce. Po chvíli jsem se setkal s Baxovým pohledem a usmál se na něj. Bax mi věnoval nejšťastnější pohled jaký jsem kdy u psa viděl a dál se věnoval Zoe. Já se znovu vydal k východu a sedl si vedle Bleska. Ten se škodolibě smál a díval se na Fire, který se válel v blátě. "Co tu děláte?" zeptal jsem se zvědavě.  "Hrajeme hru," zasmál se Blesk. "Jakou? Kdo bude větší čuník?" zasmál jsem se. "Ne, kdo dokáže lépe splnit úkol," odpověděl přicházející Fire. Byl celý od bláta  a já trochu ustoupil. "Tak, teď já. Musíš...," Fire se zastavil. "Slyšeli jste to?" zeptal se nervózně a já se pozorně zaposlouchal.  Pak jsem to uslyšel taky. Bylo to dlouhé a hlasité vytí. Srst se mi zježila a přirozeně jsem se postavil do pozoru.