Z pohledu Moon

Běžela jsem za Dingem. Měli jsme důležitý úkol. "Ty, Moon, víš že je to prakticky sebevražda?" štěkl na mě Dingo a zastavil se. "Proč si to myslíš?" zeptala jsem se hloupě. Já sama jsem si myslela totéž,  kdyby se totiž potvrdila moje teorie, byla by to pravda. "Víš co si o tom myslím. Jsou na živu a jestli je někdo unesl, nevzdají se jich jen tak," zapochyboval Dingo.  "Musíme to zkusit. Jestli jsou naživu, můžou být v nebezpečí," řekla jsem už trochu zoufale. Dingo svěsil hlavu a pak na mě neochotně kývl. Usmála jsem se na něj a olízla mu ucho. Společně jsme se rozběhli a běželi rychleji než předtím. Běželi jsme celý den. Byla jsem už unavená, ale nechtěla jsem to vzdát. Pak se ale Dingo zastavil a něco zachytil. Já se taky zastavila a doklusala až k Dingovi. Dingo vypadal velmi neklidně a přešlapoval. "Cítím tu psy," řekl a já se prudce otočila. "Kolik?" zeptala jsem se zvědavě. "Víc jak tři," kníkl Dingo a já stáhla uši. Nelíbilo se mi to a měla jsem trochu strach. "To ale znamená, že jsou možná naživu," řekla jsem a snažila se, aby to znělo pozitivně. "Možná, možná je opravdu unesli," přikyvoval Dingo a já se trochu uklidnila.  "Tak je asi půjdeme najít," navrhla jsem rychle a Dingo nejistě kývl. Pomalu a opatrně jsme našlapovali. Bylo to totiž nebezpečné. Já ani Dingo jsme nebyli zrovna nejlepší bojovníci  a fakt, že unesli Bleska byl děsivý. Blesk byl velký a zlý pes, měl velkou sílu a nikdy by se nenechal jen  tak unést. Jedině, že by měl s tím něco společného. "Jak dlouho myslíš, že ještě půjdeme?" zašeptal Dingo a já zavrtěla hlavou. "Nevím." Ještě chvíli jsme se plížili a pak jsem narazila na malou jeskyni. Byla vystlaná listím a větvemi,  zrovna jako ty naše. "To musí být ono," sykla jsem a Dingo přikývl. "Podívejme, další návštěvníci," zasmál se někdo za mnou a já zkameněla.