Jakmile jsem si sedla na tu krásnou černou koženou sedačku slastně jsem vydechla a před očima jsem si ihned vybavila naše cestování po městech, kdy já a ani on nevěděl kam jedeme, ale důležité bylo, že jsme byli my dva a nikdo jiný, všechny problémy za našimi zády a před námi pouze volná cesta k prozkoumávání.

,,Pamatuješ jsi na naší vyjížďku 100 mil daleko? Jak jsme společně objevili malý vodopád uprostřed lesa a řekli si, že to bude naše místo a slíbili si, že se tam jednou vezmeme?" prolomí jako první ticho a já zavřu oči ne proto, že bych si chtěla nutně vybavit náš vodopád a naše sliby, chyby, ale hlavní důvod byl, že se mi oči nebezpečně začaly zaplňovat slzami a já nechtěla být tak slabá, zoufalá chudinka a rozbrečet se.

,,Anebo když ses pohádala s mámou a utekla jsi za mnou? A společně jsme pak odjeli na několik dní pryč a nedali nikomu o sobě vědět." dodá a zasměje se nad tou vzpomínkou a já jsem pouze zatnula ruce do pěsti a kousala se zevnitř do tváře, protože to co mi říkal mě vnitřně tolik užíralo a bolelo, ale on si to neuvědomoval nebo nechtěl. Rok jsem žila ve strachu o něho, bála jsem se, že je dávno mrtvý a on se najednou zjeví a myslí si, že je všechno OK, že mu odpustím a skočím mu kolem krku a budeme zase šťastný a bezstarostný pár.

,,Neříkal jsi, že mě odvezeš domů? Zatím tady sedím v tomhle posraným autě s tebou a mohla jsem být už dávno doma! Chápeš, že se s tebou nechci bavit? Můžeš to laskavě respektovat?! Ublížil jsi mi a -" můj hlas se mi zlomí a já vzlyknu, rukami si zakryju obličej a zhluboka dýchám, abych se uklidnila. Byla jsem šťastná, tak šťastná než přišel a všechno zkazil. Trvalo mi sakra dlouho vyhrabat se ze všech sraček, který tady zůstaly, když odešel a hlavně se dostat z té největší bolesti; ztráty blízkého člověka...

,,Scarlett -" začne, ale já ho okamžitě přeruším zvednutou rukou a podívám se na něho skrz slzy. Svojí kšiltovku už dávno sundal a teď konečně vedle mě seděl on, tmavě hnědé vlasy měl po stranách vyholené a zůstaly mu pouze delší prameny uprostřed hlavy, svýma velkýma hnědýma očima na mě hleděl a bylo viditelně znát, že vidět mě brečet mu způsobuje velkou bolest.

,,Drž už prosím tě hubu a odvez mě konečně domů, prosím Killiane." povím a hřbetem ruky si setřu stékající slzy a svou hlavu otočím k okýnku. Uslyším pouze jeho povzdychnutí a následné nastartování motoru při kterým mi ihned přejel mráz po zádech.

Jakmile autem zaparkoval před mým domem v rychlosti jsem si odepla bezpečnostní pás a snažila se co nejrychleji dostat z auta, protože být v jeho přítomnosti o něco déle zažiju další nervový kolaps. Už jsem otevírala dveře od spolujezdce, když jsem ucítila jeho teplou dlaň na mém stehně, zmateně jsem se na něho se zvednutým obočím otočila.

,,Chápu, že teď není nejlepší čas si promluvit, ale myslím, že bychom si měli ujasnit nějaké věci. Zítra se pro tebe stavím a vezmu tě někam." řekne a jeho oči se střetnou s těmi mými a já se nepříjemně ošiju a sklopím pohled na řadící páku.

,,Nemáme se už o čem bavit Killiane, nezajímá mě kde jsi byl či s kým, protože mezi námi dvěma je konec." odpovím pevným hlasem a vystoupím z jeho auta. Vítr mi nepříjemně rozfoukal vlasy a já ošiju nad přívalem zimy.

,,Dneska jsi mluvila jenom ty, prskala si na mě jako kočka a nenechala sis nic vysvětlit, takže zítřek bude zase můj, protože zítra budu mluvit já a je mi úplně u prdele jestli si ty myslíš, že mezi námi je konec a pokud tě napadne vymyslet si něco o tom, že zítra nemáš čas, tak já se tě neptám já ti to oznamuju dobře? Takže zítra v 7 čekám tady." řekne a ušklíbne se na mě za to já se na něho pouze zamračím.

,,Jsi fakt naivní Killiane, když si myslíš, že s tebou někam půjdu." povím a napodobím jeho úšklebek, který mu pouze vyloudí úsměv na tváři.

,,Ne to ty jsi naivní Scarlett, když si myslíš, že se tak lehce vzdám něčeho co je moje." odpoví a já naštvaně třísknu dveřmi a probodnu ho nenávistným pohledem, ale on se pouze rozesměje a s pískáním gum odjede pryč z mé ulice, ale ne z mého života.