Sledovala jsem ubíhající cestu a sama jsem byla ztracená ve svých myšlenkách, jeli jsme něco už přes půl hodiny a já neměla už sílu se ptát, kdy už tam budeme či kam mě to veze. Ani jsem nezaznamenala, že jsme zastavili a proto jsem sebou vylekaně trhla, když jsem ucítila dotek na mé ruce.

,,Georg je tvůj nový přítel?" promluví Killian a stále drží mou dlaň v té jeho. Vytrhnu se z jeho sevření a přeměřím si ho svým pohledem. Tohle byla vlastně jediná věta, kterou řekl od naší cesty, protože během cesty jsme byli oba dva zamlklý a každý ve svých myšlenkách a nevnímali jsme se.

,,Do toho ti nic není. Dovezl si mě sem, abychom si promluvili, tak můžeš začít." odpovím a vystoupím z auta dřív, než stačí cokoliv říct.

Georg je pro mě bolestivé téma, ale stále ne uzavřené. Nikdy nebude uzavřené a nikdy ta bolest už nezmizí. Obejmu se kolem ramen a několikrát v rychlosti zamrkám, abych zahnala slzy, které se mi draly do očí. Věděla jsem, že čím víc budu na něho myslet a dívat se na své tetování tím více budu v háji a rozbrečím se... Proto se bez jakýkoliv ujištění o tom, že jde Killian za mnou rozejdu pryč, ale nějak jsem tušila a věděla, že jde za mnou a následuje každý můj krok. Po pár minutách cesty jsme se ocitli na dost známém místě. Zaseknu se v pohybu, když uvidím ten výhled a známý útes, který byl teď ohraničený zábradlím.

,,Chybí mi." ozve se za mnou jeho hluboký hlas a mně se hned bolestivě sevře srdce.

,,Mně taky Liane." odpovím a pomalu se k němu otočím čelem. Bílá kapuce a kšiltovka mu dostatečně skrývala jeho obličej, takže jsem nemohla spatřit tu bolest v očích, ale podle hlasu jsem jí ihned poznala. Pomalu jsem se k němu rozešla a svoje ruce jsem položila na jeho tváře a donutila ho zvednout svůj pohled od svých bot a podívat se mi do očí.

,,Když Phillip spáchal sebevraždu... Psychicky jsem to neunesl a ani fyzicky. Měl jsem pocit, že moje srdce, hlava a tělo vybuchne... Byla to příšerná bolest a já jí neuměl ovládat a nechal se s ní úplně pohltit. Věděl jsem, že jsi tu ty, že ti může věřit a že mi vždycky pomůžeš, ale Phillip, Phillip byl můj mladší bráška a já jsem mu nepomohl, nevěděl jsem čím si prochází a radši se soustředil sám na sebe a kdybych mu tehdy třeba pomohl a zajímal se o něho víc nikdy by se to nestalo, nikdy by neskočil z útesu, nikdy by nevolal a klidným hlasem nepověděl 'mám tě rád brácho, pořádně se o mámu s tátou postarej a hlavě dej pozor na Scarlett moc tě miluje, tak jí nenech odejít', já - já nevěděl jsem co ten hovor měl znamenat, proč mi tohle říká, jenže pak jsem to pochopil... Bylo to jeho poslední rozloučení, chtěl se se mnou rozloučit." jeho hlas se po chvíli zlomí a jeho ramena klesnou a on se rozbrečí. Byl to moment, kdy jsem ho viděla poprvé brečet a v sobě jsem cítila tu samou bolest jako cítil právě on, protože on ztratil svého mladšího bráchu a já ztratila George.

Svoje ruce jsem mu obtočila kolem jeho krku a stiskla ho v pevným objetí. Killian mě k sobě přitiskl a držel mě silně jako, kdybych mu měla každou chvíli odejít jako Phillip.

Jakmile jsem uslyšela jeho vzlyknutí moje srdce se rozbilo na milion kousků a já se také rozbrečela. Brečela jsem kvůli Phillipovi a věděla jsem, že si to tenhle 14letý klučina nezasloužil, nikdo tak mladý si nezaslouží zemřít, plakala jsem kvůli Georgovi, protože to bylo moje štěstí a teď tu není a mě to trhalo na kusy a brečela jsem kvůli Killianovi a našemu vztahu, protože mi tolik chyběl a přesto všechno ho pořád miluju.

Killian se ode mě odtáhl a setřel si slzy z jeho obličeje.

,,Proto jsem odešel, nezvládl jsem tu psychickou a fyzickou bolest.. Potřeboval jsem prostor a čas, tohle tady mi ho všechno připomínalo a já prostě musel pryč. Věděl jsem, že když tě tady nechám pohřbím celej náš vztah, ale já musel a taky jsem naivně doufal a věřil, že až se vrátím budeme zase spolu, protože o to stojím. Chci být zase s tebou Lettie a už tě nikdy nechci opustit ani nevíš jak ten rok byl pro mě hroznej, každý den jsem na tebe myslel a chtěl se vrátit, ale věděl jsem, že dokud ta bolest ze mě aspoň trochu nezmizí nemůžu se vrátit." zamumlá svým nakřáplým hlasem a já si hřbetem ruky setřu stékající slzy.

,,Víš Liane i já jsem za ten rok neprožila zrovna skvělý věci víš? Měla jsem ráda Phillipa a to hodně, brala jsem ho jako svýho bráchu a proto mě jeho smrt taky dost sebrala, ale držela jsem se a chtěla ti být oporou, my všichni jsme ti chtěli být oporou, ale ty ses místo toho zbaběle sebral a odjel neznámo kam. Nikdy o tobě nevěděl a dokonce si začali lidi myslet, že ses jel taky zabít jako Phillip a já jen čekala, kdy ke mně přijde nějaký člověk a oznámí mi, že jsi mrtvej. Ale je to už více než rok, rok od tvého odchodu a našeho rozchodu a já se přesto více méně přenesla. Milovala jsem tě celým svým srdcem a stále tě miluju, ale nedokážu s tebou být - ne zrovna teď." odpovím a on pouze souhlasně zakývá hlavou a probodne mě svýma hnědýma očima.

,,Teď máš George a já to chápu, ale nenuť mě odejít z tvého života. Chci, abychom byli aspoň přátelé, prosím Lettie." zachraptí a nespouští ze mě svůj pohled, nakloním lehce hlavu doprava a poté zakroutím nesouhlasně hlavou.

,,Promyslím si to, ale teď mě vezmi konečně domů." promluvím a poté se k němu otočím zády a vydám se k jeho autu.