Pondělí ráno znamenalo pouze jedno, znovu je tu nový týden a já se musím dostat ze své teplé postele obléct se a vyrazit do práce, jelikož jsem po dokončení školy odmítala jít na vysokou skončila jsem jako pomocná síla v klubu, kdy přes den se z toho stává normální restaurace a večer smradlavej podnik, kde se chlapy opíjí do němoty a ženský se jim snaží dostat do kalhot. Občas si začnu sama sobě nadávat, že já hloupá na tu vysokou vážně nešla, jenže už je polovina roku a já se můžu přihlásit až další rok. Další důvod toho, proč jsem skončila jako servírka bylo to, že po odchodu Killiana nastalo plno změn a můj život se měl ubírat úplně jiným směrem, směrem, kde by v mém životě byl pouze a jenom jeden chlap - Georg a díky tomuhle jsem poznala, že život vážně není fér, že nikdy nic nemáte zadarmo, že pro všechno musíte makat na 110 %, aby se vám to vrátilo v tom dobrém anebo naopak v tom špatném. Ačkoliv jsem se snažila a makala a dělala všechno proto, aby Georg měl všechno, nikdy se toho nedočkal, nikdy to nemohl vidět.

Stála jsem v koupelně a dívala se na sebe do zrcadla, a přitom jsem si čistila své zuby. Vím, že všechno co se děje v našem životě má nějaký důvod a význam a proto se už rok držím pravidla, že co se má stát se zkrátka stane, bohužel občas nechápu proč se to stává a proč mi do života někdo opět přivedl Killiana, Killian byl pro mě uzavřená kapitola a všechno co se stalo před jeho odchodem jsem chtěla zapomenout a když jsem se konečně trochu dostala přes něho a moje city opadly tedy spíše jsem je tolik nevnímala, protože jsem věděla, že on je už dávno pryč a zřejmě ho nikdy neuvidím. Zkrátka jsem si zvykla, že už není u mě, že když bych potřebovala pomoct on tu není a on mi nepomůže, jenže on se teď vrátí a všechny ty city, pocity, vzpomínky, láska k němu se pomalu vrací a mě to vnitřně znovu užírá... Bylo by mnohem snazší, kdyby znovu odešel nebo kdyby se nikdy nevrátil, kdybych odešla já a znovu by to bylo jako před pár měsíci.

Po vyčistění zubů jsem kartáček vrátila zpátky na místo, vlasy jsem si stáhla do vysokého culíku a začala se malovat, když jsem byla konečně se vším hotová oblékla jsem se do modrých džínů, trička a mikiny a seběhla schody do kuchyně, v tuhle dobu byla už Nataly ve škole a já měla konečně dům na chvíli pro sebe. Můj táta cestoval po světě tedy tak nám to říkal, jenže já věděla, že teď momentálně žije se svou novou ženskou někde v Anglii a na nás dvě si vzpomene jen, když jsou Vánoce či máme narozeniny a máma? Máma odešla hned rok potom, co se Nataly narodila.

Navlékla jsem na sebe bundu a vyběhla ze svého domu a nezapomněla za sebou zamknout, jakmile jsem seběhla pár schodů a ocitla se na chodníku zastavila jsem se v pohybu. Opět tu stál černý mustang, o který byl opřený Killian s úsměvem na rtech, modré skinny džíny mu obepínaly jeho hubené a dlouhé nohy a na sobě měl černou koženkovou bundu. Povzdechla jsem si a bez toho, abych pozdravila jsem se vydala pryč od něho, jenže to by nebyl on, kdyby mě během chvilky nechytil za loket a během další jsem nebyla opřená o kapotu jeho auta, držel mě pevně za boky a jeho tmavě hnědé oči do mě propalovaly díru.

,,Já už to nevydržím." zašeptá, když očima běhá po mém obličeji, než se stačím zeptat, co nevydrží jeho teplé a měkké rty se ocitnou na těch mých. Překvapením a omámením pootevřu více ústa a Lian toho okamžitě využije a jazykem se probojuje do mých úst. Zvedne mě a položí na kapotu jeho auta, svoje ruce spojím za jeho krkem a mám pocit jako, kdyby nic jiného, než my dva neexistovali, že celý okolní svět zmizel a zbyli jsme tu jen my dva. Znovu jsem cítila jeho známou vůni a jeho rty chutnaly jako peprmintové žvýkačky smíchané s cigaretou, svoje dlaně jsem položila na jeho tváře a otevřela jsem oči v tu chvíli jsem se jako lusknutím prstů probudila z tohohle 'snu', odstrčila jsem ho a slezla z jeho auta se slovy, ať mě nechá konečně být a nechala ho za sebou a utekla od něho pryč.

Věděla jsem, že půjdu za mnou, takže jsem zrychlovala svoje kroky, dokud jsem se neocitla v městském parku, kde jsem se jako zbabělá a mála holka schovala za strom a doufala, že mě nenajde.

,,Pane bože, za co mě trestáš." zamumlám, když sleduju šedivou oblohu nade mnou. V hlavě mi furt běhala věta 'všechno se děje je z nějakého důvodu' a tím mě obklopovala ještě větší panika. Uběhlo 5 minut, než jsem se konečně rozhodla vylézt ze svého 'úkrytu' a bez toho, abych se rozhlížela a hledala jestli ho někde neuvidím jsem se vydala do práce a věděla jsem, že to že má půl hodiny zpoždění budu vysvětlovat dost těžce, jak já tě nesnáším Killiane Worsi.