https://youtu.be/YOrMAW4pKuA

Z pohledu Louise

Když jsem se probral, celé tělo mě bolelo. Měl jsem pocit, že mě převálcovala válcovačka na asfalt. O zadních partiích nemluvě. Projel jsem si vlasy. Oči jsem nebyl schopný rozlepit a pak se vedle mě zhoupla postel: "Jak se cítíš?" zeptal se Harry. Usmál jsem se a šeptl: "Harry." Ten se tiše zasmál a já ucítil na tváři pohlazení: "Jako kdyby mě něco těžkého přejelo a rozjezdilo na placku. Všechno mě bolí." Harry byl zticha, ale pak se ozval. "Měli jsme Rut a Heat najednou. Týden jsme vlastně prosouložili, celkem se nedivým že se cítíš tak jak popisuješ. Já sám jsem docela rozlámaný." podotkl.

Já se jen uculil, protože po tom komentáři jsem si útržkovitě začal vybavovat co se dělo. Vše se  topilo v mlze, ale mám dojem, že jsme to dělali ve všech možných i nemožných polohách a pak to poslední. Uhryzl mě!

Prudce jsem rozlepil oči a zaúpěl, když mě do nich uhodilo světlo. Harry se naklonil a na čelo mi dal studený obklad: "Promiň Louisi!" s tím mě podepřel a pomohl mi se posadit: "Byl jsem neurvalý." v jeho hlase byla znát opravdová starost. "Budu v pořádku!" usmál jsem se šťastně: "Udělal jsi ze mě svoji omegu, že?". Harry se usmál zpět: "Ano. Byl jsi postě tak krásně vonící, že jsem neodolal.".

Když Harry odešel, nechal mě mým myšlenkám, které se točili kolem mnoha věcí. První stála za to, abych se nad ní pozastavil: "Jsem označená omega! Mám Harryho a už nikdy nebudu sám." šeptl jsem do ticha. A pak následovala další myšlenka: "Možná už jsem v tom. Možná budeme mít dítě."  uculil jsem se a opravil: "Děti. Chci alespoň tři. A z toho alespoň jednu holčičku, které bych mohl dávat roztomilé šatičky a česat jí culíčky." povzdechl jsem si a dodal další myšlenku: "A možná by jsme se mohli vzít. Chtěl bych Harryho stylové příjmení Styles. Děti se po něm jmenovat budou tak jako tak, ale já ne. Chci být plnohodnotná součást rodiny."

Z pohledu Harryho:

Stál jsem za dveřmi a poslouchal, co si tam Louis mumlá. Potěšilo mě, že je šťastný za to uhryznutí. Chtěl jsem to udělat. Sice ne tak rychle. Myslel jsem si totiž, že by si zasloužil vytrestat za svůj předcházející přístup k životu, ale uvědomil jsem si, že chtěl studovat a chtěl to v životě někam dotáhnout. Co je na tom vlastně špatně? Pomalu mi došlo, že celý náš svět je vzhůru nohama. Každý by měl mít právo dělat co chce. Co jej naplňuje. Jenže svět takový není a nedá se změnit tak rychle. Přestal jsem poslouchat a šel si sednout dolů do obýváku. Kde jsem začal konečně pořádně přemýšlet. Nejsem nikdo. Nejsem osoba, kterou lze přehlížet. Pokud budu o to stát, dokážu Louisovi dopřát po čem touží. Ale postupně. Zapíšu jej na univerzitu, kterou si vybere a zaplatím mu to nejlepší vzdělání, jaké je dostupné. Svět se bude bouřit, ale pomůžu mu to překonat. Na mých rtech se pomalu umístil úsměv. Boj za lepší životy pro omegy. Tak jsem si svoji kariéru nepředstavoval, ale nakonec proč ne? Jsem módní návrhář a bořím stereotypy kam přijdu. Tak proč ne i takhle? Louis mě bude muset začít všude doprovázet a ukazovat se světu.

Následně mě napadla ještě jedna věc. Co když je opravdu v tom? Budou tyhle plány muset počkat?

Jak se Vám pozdává, kam příběh pomalu směřuje?