U vínečka básník stál,
k sobě slova spojoval.
„Chtělo by to lepidlo,“ děl.
A vtom pokoj potemněl.

„Co se děje?“ otázka zněla.
Elektřina okusila slanost těla,
vyzvala k tanci chloupek i vlas,
řasy, jež bránily v poznávání krás.

„Ty spíš, prostě drž hubu a zkus
mlčet. Sakra, máš fakt divnej vkus!
Co ta košile? Kde je? Snad chybí?
Komu se chlap bez košile líbí?

Hele, nejsem tu, abych tě učil žít,
ale pokud bys chtěl úspěch mít
bez toho, že bys musel víno lít
někam do sebe, na zem, to je fuk,
prostě poslouchej. Tohle prdel není,
na ni ode mě nedostaneš políbení.
Však co, ani já o to nestojím, vždyť
z tý sentimentálnosti se mi chce blít
a přivírat oči nad blbostí mladých.

Doufej, že jsi, pacholku, starej dost.
Já jsem stejně jenom váženej host,
co ti do toho kecá a breble, že je
lepší než nejlepší pomeje.
A co, prasata si na nás pochutnaj, ne?“
Podivín domluvil. Světlo zablikalo.
„Co se to teď sakra stalo?“
vyřkl mladý muž,
zralý dost už
na víc loků než jen pár a trochu.

Když rozsvítilo se, hlas byl pryč. Však,
muž netušil, co se stalo a jak
by měl vysvětlit, že to víno a stůl,
na němž psal a tvořil umění,
v místnosti se slabým světlem není.

Inspirováno dílem, jehož přednes mě téměř shodil ze židle – doslova.

Tentokrát už dnes naposledy přeji mnoho inspirace a chuti ke psaní!