Růžový a modrý vlas,
dětský vzhled, sladký hlas,
ráznost, síla, odpuštění,
to vše v ní je a na prodej není.

Tu trochu zeleného odstínu
dává si žena za vinu.
Bez světla jen se tmou v sobě
je teď sama, už nejsou obě
si rovny. Jsou jako vítr a stín,
jako levná duše – vrata a klín,
poslední zvonění bez zvuku zvonů.
Je loukou bez květů, městem bez domů.

„Ctím tě,“ šeptá bledá žena za ní,
chce prstem, nakonec však dlaní
stín Rosity pohladí. „Vydrž, prosím,
i bez pouta custri tě v srdci nosím,
vydrž, kouzelníčku, ještě chvíli.“
Pocit chladu na tváři náhle sílí.

Skápne jí slza. Vítr je pryč. Test
důvěry pro ni byl nejhorší trest,
teď kope do prázdna, slabá a sama –
zlomená, zničená, dospělá dáma.

Báseň je věnována TerryMarz. Ještě jednou přeju mnoho inspirace a ať se tyhle dvě dámy, jimiž je báseň inspirována, zase sčuchnou – i kdyby jen ve snech!