Nadšeně uklidila učení, protože už měla na zítra všechno hotové, zhasla lampičku, načež se potmě vrhla do postele a nadšeně do ní skočila.

Zasmála se tomu a peřinu si přitáhla až po krk. Chvíli hleděla do stropu. Poslední týdny byla tak šťastná. Nikdy by nevěřila, že se ve snu zamiluje.

S úsměvem zavřela oči. Už se nemohla dočkat, jaké sny si dneska společně splní. Jenže jak byla natěšená vůbec nemohla zabrat. Rozčíleně zanadávala a změnila polohu a znovu zavřela oči.

Jenže pořád nic. Něco ji stále rušilo a nedovolilo jí to se propadnout do říše snů.

„No tak soustřeď se!" nakázala si tiše a snažila si vyprázdnit hlavu od všech myšlenek, aby se dostala do svého snového dobrodružství.

Po půlhodině snažení se jí to konečně povedlo, a to už se začínala obávat, že bude muset začít počítat ovečky.

Nadšeně se rozeběhla po pěšině, kde si minulou noc udělali piknik a sledovali výhledy na zříceniny a prázdné planiny. Ještě nyní jí hrál úsměv na rtech, když si na to vzpomněla. Dokonce i deka tam stále byla.

S úsměvem si na ni sedla a čekala, až se objeví její společník. Většinou tam byl dřív než ona. Tentokrát však ne, a tak se nemohla dočkat, že ho jednou bude moci přivítat ona.

Pozorovala krajinu kolem sebe a užívala si toho úžasného výhledu. Jenže čas běžel a nic se nedělo. Vojta se před ní najednou neobjevil s tím svým drzým úsměvem a provokativními poznámkami.

Nic kolem ní se neměnilo. Stále tam byla sama. Po nějaké době jí začínal úsměv mizet z tváře. Něco bylo špatně. Ještě nikdy to netrvalo tak dlouho. Nejistě se začala rozhlížet kolem sebe, ale nikde Vojtu neviděla.

V tu chvíli začala panikařit, rozeběhla se po pláních a volala jeho jméno. Strach jí sevřel srdce. Zoufalství jí dalo rychlost, ale nic nepomohlo, protože se ze snu probudila, aniž by se objevil.