Lucka se na ni zubila, zatímco seděly v cukrárně, a vedle ní je zamyšleně pozoroval její kluk, Ondra. Už to konečně vypadalo, že spolu chodí. Sice měl na stole odloženou nějakou tu svoji vesmírnou knížku, ale snažil se věnovat pozornost jejich rozhovoru.

„Ale, prosím tě, tenkrát jsem byla malá. To se nepočítá," vypískla jeho dívka a mezitím po něm vrhla zamilovaným pohledem.

„To se počítá, ty si taky počítala moje trapasy ještě ze středověku."

„Protože ty je máš prostě skvělý. Vždycky se můžu potrhat smíchy," prohodila Lucka se smíchem a rovnou se otočila na Ondru, který nenápadně otvíral knížku, ale jakmile na něj byla upřena pozornost, ruka zmizela a on své dívce věnoval jemný úsměv.

„Ondro, to bylo nejlepší, když byla Sára asi v první třídě, tak se v domečku líba..."

„Já tě zabiju! Mlč," snažila se ji Sára se smíchem umlčet. Natáhla se přes stůl a zacpávala jí ústa, přičemž se obě řehtaly jako o život a jejich společník se na ně díval, jako kdyby se zbláznily, ale pak se pokusil přizpůsobit tím, že se zasmál, aby zapadl.

No, to se mu moc nepovedlo, protože se ty dvě začaly smát jeho marné snaze.