Sára si prozpěvovala, zatímco si dělala snídani.

„Ať je jak vítr, ať ví, co chce...," přidala na síle hlasu a přisypala si ještě trochu lupínků. Měla skvělou náladu. Byla tak šťastná. Každý sen pro ni byl darem z nebes.

Už se nemohla dočkat, až bude Lucce všechno vyprávět. Ta bude koukat.

„...a má sílu, té neodolám," pokračovala dál, když v tom přišla maminka.

Dívka okamžitě zmlkla a omluvně se usmála. Žena ji však pobídla, aby klidně pokračovala. Jenže to už nebylo ono. A tak si sedla ke stolu a maminka se posadila vedle ní s ustaraným pohledem.

„Poslední dobou jsi hodně spala," začala zamyšleně a dívka v duchu zvedla oči v sloup. Zase se jim něco nezdá. Tady je člověk podezírán dvacet čtyři hodin denně.

Navenek se však usmála a chytila mamku za ruce.

„Mami, nic mi není. Jsem prostě jen šťastná, takže si nemusíš dělat starosti," dodala jemně a pak si nabrala další lžíci své dobroty.

„Opravdu?" nedala se jen tak odradit. Sára na ni ovšem zamrkala a spiklenecky prohodila: „Ano, mami. Kdyby se něco dělo, hned ti to řeknu."

Načež vstala, pohladila ji po rameni a vrhla se pro batoh. Bude lepší být ve škole dřív než ještě podstoupit podobný rozhovor se zívajícím otcem, který zrovna vycházel z koupelny. Proto si hbitě nazula boty, zavolala ahoj, a už zabouchávala dveře.