Prohlídka zámku však jen tak neskončila. Byli zvědaví a užívali si, že je nikdo neomezoval, a tak když narazili na dva vystavené starodávné meče, nenapadlo je nic lepšího než si s nimi pořádně zašermovat.

Kluk sebevědomě popadl do ruky zbraň a vzápětí mu úsměv zmizel, když měl co dělat, aby ji vůbec udržel. Nebylo to žádné peříčko. Takovou váhu opravdu nečekal. Dívce to samozřejmě neušlo, a tak si nenechala ujít příležitost poškádlit ho: „Ty jsi mi teda silák. Málem jsi to upustil sám sobě na nohy."

„Tak to zkus ty, paní chytrá," prohodil vesele a sám již poučen z minulé zkušenosti pevně sevřel zbraň a zašermoval tou starou hračičkou. V tu chvíli si připadal jako dávný bojovník chránící krále.

Sára se pousmála a zavrněla vesele: „Jsem dáma a ty nebojují."

„Když se bojíš, že bys prohrála... no prosím," začal ji ponoukat. On věděl, jak na ni. Během chvíle uviděl, jak jí hněvem zajiskřily její krásné oči a rozhodně si odhodila vlasy z obličeje.

Nemusel čekat dlouho a oběma rukama zvedla menší meč a jen silou vůle, vzteku a odhodlání se nestalo, že by zbraň spadla na zem. Načež se s ní po něm ohnala a měla pocit, že si snad vykloubila obě ruce najednou.

Nedokázala potlačit bolestivé zanaříkání.

„Hračka, co?" prohodil ironicky, když svůj meč sevřel oběma rukama a už tedy nehrozilo, že by mu spadl.

„Úplná," zaskřehotala s námahou, čímž docílila jen toho, že se rozesmál tak hlasitě, že to museli slyšet až v reálném světě.