Nejhorší na tom všem bylo, že ani jeden se nedokázali ze snu dostat. Hádat do krve to se mohli, ale stejně nakonec sen skončil, až když ustali v pokusech se sami probudit.

„To je výborný nápad," utahovala si z něj, když rukama máchal ve vzduchu a křičel: „Pusťte mě! Okamžitě! Tohle je nezákonný."

„Tohle není realita, ale sen," poučila ho sladce, zatímco se uklidňovala kreslením na zeď. No, co byl to sen. Tady ji za to nikdo nevynadá, ani nezavře.

„Hlavně, že ty seš tak nápomocná!" odsekl a ušklíbl se nad její činností.

Oba se propalovali vražednými pohledy. Toužili každý po svém snu, a ne po tom co tu měli.

„Když tě bouchnu tím křeslem, tak se třeba probudíš a všechno bude v pohodě," zauvažoval nevzrušeně, až dívka vyjekla při pohledu na staré proděravělé křeslo. Muselo vážit tunu.

„Opovaž se!"

„No, něco zkusit musíme. Nehodlám každou noc trávit v takovém hororu," odpověděl naštvaně a prohrábl si hnědé krátké vlasy rukou.

„Nebyl by to takový horor, kdybys aspoň změnil místo snu. Moje květiny byly lepší."

„Bože, chraň mě. To nebyly. Měl jsem z nich málem kopřivku," odsekl rozčíleně a frustrovaně se svalil zpátky do křesla.

A vzápětí dodal důrazně: „A já to místo nezměnil."