Vesele se rozešla po červeném koberci, který se linul po zemi. Připadala si jako princezna, když po něm kráčela. S rozzářenýma očima se rozhlížela kolem sebe. Měla zámek jen pro sebe. Žádné omezení, prostě nic! To bylo naprosto úžasný.

Nadšeně se zatočila, zatímco za sebou slyšela ohromený hlas Vojty: „Bože, my jsme proletěli zdí! Jako doopravdy. Ježiši."

Očividně se s tím nemohl smířit.

Pobaveně se k němu otočila.

„Ale no tak! Užívej si to. Můžeme se dostat ve snu, kam budeme chtít. To je naprosto boží," vyhrkla a vrátila se k němu a zatočila s ním.

Kluk však stále nevěřícně třeštil oči, aniž by se hnul z místa, a tak se k němu nahnula a zašeptala: „Opravdu se to stalo. Jsme tady, tak si to užívej."

A hned po těch slovech ho políbila.