„A teď co jako? Jak to uděláme?" otázal se zamyšleně, zatímco dívka měla ve všem jasno, když ho chytila za ruku a vykřikla: „Chceme na zámek!"

Načež zavřela oči a už jen čekala na tu chvíli, kdy vzlétnou a ona pocítí ten poryv větru, který je odnese pryč...

Nic necítila. Pořád. Po chvíli pootevřela jedna oko a hned na to naštvaně otevřela druhé, protože byli pořád na pláži. Vrhla rozzlobený pohled na Vojtu, který si ji pobaveně prohlížel.

„Musíš se taky zapojit! Takhle to vypadá, že to chci jen já, proto to nefunguje!" důrazně ho poučila.

„Jenže na ten zámek chceš opravdu jen ty," utrousil pobaveně.

V ten moment se na něj vrhla, ale on lehce uskočil a chytil ji za obě ruce a přitáhl si ji k sobě. Rozčíleně se mu snažila vyvinout, ale on ji nepustil.

Místo toho jí zůstal hledět do očí a zamumlal: „Zámek."

Dívka rázem ustala ve svých pokusech se vysvobodit. Jemně sevřela jeho ruce a s pohledem do Vojtových krásných očí zamumlala: „Zámek!"

A v tu ránu se opravdu začalo něco dít. Ucítila kolem sebe vítr, který ji obkroužil a vzápětí zaječela hrůzou, když se vznesli do vzduchu a zmizeli v propadlišti snů.