Když se s výkřikem probrala, měla dost. Takový pitomý sen. Otřepala se. Ještě, že to byl jen sen. Příští už bude zase klidný. Tohle byla nejspíš jen nějaká noční můra. Jasně.

Jenže nebyla. Druhý den se tam dostala znovu.

„Co tu zase děláš?" vyhrkla rozlíceně, když se dostala do snu, který vypadal jako bílá místnost bez oken a uprostřed ní bylo křeslo, na němž se válel ten kluk. No to snad už ne!

„Zase se mi kradeš do snu?"

„To ty! A ještěs ho změnil na takovou pitomost," odsekla napruženě. Neměl by si snad člověk ve snu odpočinout?

„Takhle už to tu bylo," prohodil na svou obranu a vyskočil na nohy.

Načež na ni ukázal prstem a rozkazovačně odsekl: „Takže s tím koukej něco udělat. Nehodlám být ve snu s takovým pošukem, co sní o trávě."

Uraženě se po něm ohnala. Co si to dovoluje. Pitomec.

„A já nehodlám trávit sen s idiotem, co sní o místnosti bez oken. To není normální."

„Já o tom nesním," zařval rozzuřeně, ale ona ho ignorovala a zavřela oči, přičemž si v duchu huhlala: „Vstávej, no tak vstávej! Chci pryč."

Nic se však nestalo. Nedokázala se probrat. Naštvaně zasykla a rozhlédla se kolem sebe. Nezůstane tu zase s ním.

Problém byl, že místnost nešlo opustit, když jaksi neměla dveře. A proto se pokusila o naprosto zoufalý pokus. Je to přece jen sen. Není to skutečný. Nemůže se jí nic stát.

A tak se odhodlala prostě projít zdí...

No, co si budeme povídat, nebyl to nejlepší nápad. Pořádně to bolelo a způsobilo to záchvat smíchu u toho hnědovlasého nabourávače klidných snů, když sletěla na zem po tvrdém nárazu do zdi.

„Fakt chytrý."

„Jsme ve snu."

„Spíš v noční můře," poučil ji a ani se neobtěžoval vstát, aby jí pomohl na nohy. Hulvát.