Seděli naproti sobě v písku a měřili se pohledy.

„Tak začni ty! Řekni, čeho se bojíš," vyhrkla Sára první a přesypávala si písek v rukou. Vojta se na ni usmíval, když poznamenal: „Bojím se toho, že se zase dostaneme do snu s kytkami."

A rázem schytal ránu pískem, kterým po něm dívka hodila.

„To není strach!" odsekla, ale kluk pohodil hlavou.

„Bohužel je opravdu obrovský. Nemůžu si pomoct," provokoval ji dál a pak dodal: „A teď ty. Čeho se bojíš!"

Dívka se pousmála. Mohla by mu to vrátit, říct taky nějakou blbost, ale neudělala to. Místo toho pronesla vážně: „Bojím se skákání do neznáma."

Kluk překvapeně zamrkal. Nebyl připraven na tak upřímnou odpověď. Ale nevysmál se jí. Místo toho ji vzal za ruku a vedl na skálu.

„Co to děláš?" otázala se nejistě, ale on jí neodpověděl a zastavil se až na okraji skály. V tu chvíli dívka těžce polkla.

„To to chceš využít proti mně?" vypískla uraženě, ale než se mohla otočit a utéct, obrátil ji k sobě.

„Ne, chci tě zbavit strachu," zamumlal důrazně a pevně jí sevřel ruku ve své, když dodal: „Skoč se mnou do neznáma. Slibuju ti, že se ti nic nestane. Nedovolím to."

Sára nejistě polkla a o krok ustoupila. Bylo jí špatně z pohledu do hlubin.

„Ne, to nejde," zamumlala vystrašeně.

Kluk však pronesl pevně: „Jen mi věř."

A ona se mu zahleděla do jeho upřímných očí a dlouze mlčela. V myslí ji vířily všechny možné myšlenky, až po nějaké době pevně kývla. Rozhodla se to s ním zkusit. Věřit mu!

Společně se pak rozeběhli a skočili za jejího křiku do neznáma a ona přežila. Nic se jí nestalo. Stále se s jejich spojenýma rukama vynořila a rozesmála se. Načež se mu vrhla kolem krku.

Byl to úžasný pocit.