Oba na přítomnost toho druhého reagovali jinak. Ten kluk na ni zíral a pak odsekl: „Vypadni z mého snu."

Opravdu to řekl. Nemohla tomu uvěřit. Vždyť tohle byl její sen. Vždycky! A tak úžas vystřídal vztek, že narušil její klid a mír.

„Ty vypadni. Tohle je můj sen!"

„Však je pěkně pitomej. Snít o kytkách. Ubohost," odsekl ten idiot a s nakrčeným čelem se rozhlížel okolo sebe. Nejspíš zjišťoval, co by mohl ještě zkritizovat.

Měla chuť se na něj za ta slova vrhnout.

„Tak se zase vrať, odkuds přišel. Nikdo tě tu nedrží," odpověděla mu drze.

Idiot jeden. Copak ho sem někdo zval? No, nikdo.

„A jak mám asi odejít? To jen tak nejde!"

„Tak se trochu snaž," poradila mu rozčíleně.

A tak začala pořádná zábava, když se snažil proběhnout celou zahradou, aby se nějakým nárazem do zdi probudil. U toho se málem uchechtala smíchy.

V tom snu totiž zdi nebyly. Takže běžel tak dlouho, dokud vyčerpaně nepadl do kytek.

Pobaveně k němu došla a prohodila: „Tak takhle to asi nepůjde."

Odměnou jí byl jeho vražedný pohled.

„Jestli sis to neuvědomila, tak jestli se nedostanu pryč, zůstanu tu s tebou."

Taková představa byla děsivá.

„To by mi tak scházelo," zahuhlala naštvaně.