Vydala se pryč a prozkoumávala jeden regál za druhým, až objevila jakési křeslo, které vypadalo celkem pohodlně, takže se k němu okamžitě vrhla. To vypadalo nadějně. Nadšeně se do něj sesunula a pousmála se nad jeho měkkostí. Tady už to nějak přetrpí, než Lucka uhrane svoji oběť.

Chvíli hledala nejpohodlnější polohu, ale pak už si před oči dala rozečtenou knížku. Jenže v tom pohodlném křesle netrvalo čtení dlouho a ona vzápětí usnula.

„No, konečně, kde se flákáš? Už tady na tebe čekám pěkně dlouho," uslyšela za sebou okamžitě známý arogantní hlas.

Pobaveně se otočila a všimla si, jak její společník stojí opřený o strom a spokojeně si ji prohlíží.

„Copak jsi mi chtěl tak důležitého?" otázala se nevzrušeně. Očekávala další popichování, ale Vojta ji překvapil.

Překvapivě mile se na ni usmál.

„Dnešek ber jako den míru. Jen bych ti chtěl něco ukázat," dodal a začal se k ní přibližovat.

Ostražitě ho pozorovala.

„Je to snad nějaká léčka?" otázala se podezřívavě.

„Proč jen si o mně myslíš takové špatné věci?"

„Znám tvoje pochybné triky."

Málem mu smíchy zaskočilo při jejích slovech, ale když se konečně uklidnil, zvedl ruce nad hlavu na znamení míru.

„Přísahám, že dneska nic nezkouším. Jen tenhle sen ti dávám pokoj."

Zamyšleně ho pozorovala a hledala v jeho slovech náznak falše, jenže nic neobjevila. Proto nejistě kývla. Bude mu muset věřit. Nic jiného jí nezbývá.