Jejich návštěvy knihovny se staly takovou uklidňující rutinou. Lucka si stála za svým, že právě tam holky jako ony můžou najít kluky, a tak tam trávily většinu času. Už však mnohem promyšleněji, takže nervní knihovnice nemohla mít námitek.

S brýlemi dělaly, že studují knihy, ale přitom sledovaly své okolí. Nebo se procházely jako, že hledají další četbu, která by je mohla zaujmout.

„Škoda, že nejsou i brýle dozadu na hlavu. Ušetřilo by nám to spoustu času," poznamenala kamarádka, zatímco před sebou držela knihu vzhůru nohama a zírala přes ni do uličky.

Sára se pousmála, zatímco studovala návod, jak dobře spát. Přesně to by byly rady pro ni. Jenže pomoc se spaním v případě nezvaného hosta ve snu tam nebyla.

Škoda. To by se hodilo. Zrovna jí chtěla odpovědět, když se přímo před jejich stolem objevil kluk v moderních brýlích, s nejistým pohledem a s rozcuchanými vlasy. Obě šokovaně nadskočily, ale Lucce už vzápětí úplně zazářily oči...

„Tady vždycky sedím já! Mohly byste jít jinam?" vyhrkl rozhodně jejich společník a na čele se mu objevila frustrovaná vráska.

Tak tenhle po jejich přítomnosti určitě netoužil. Podívala se na kamarádku, aby ji pobídla, že by měly jít, ale ta ji absolutně nevnímala, jen se na příchozího usmívala.

„Bohužel, byly jsme tu dřív, ale můžeš si sednout k nám."

Tak tahle slova Sára rozhodně nečekala a kluk očividně taky ne. Vrhl po ní naštvaný pohled, ale to už Lucka ukázala na místo vedle sebe a nadšeně vyhrkla: „Co to čteš?"

Pořád nevypadal spokojenější, ale přece jen si sedl. Asi nechtěl propást další čas hádáním.