Po nějaké době si sousedka vyřvala hlasivky, nebo ji někdo uspal uspávací šipkou. Těžko říct. Ale konečně se kolem rozhostilo ticho a ona mohla usnout. Její dech se prohloubil, oči se schovaly pod víčky a ústa se lehce pootevřela pro spací nádechy a výdechy. A sen začal:

Byla znovu ve své oblíbené zahradě, která byla provoněna květinami všech možných i nemožných barev. Kolem nich poletovali různě barevní motýlci, občas to byli křiklavě zbarvení, zatímco jiní dokonale zapadli mezi květiny. Vonělo to tam svobodou a hlavně samotou. Procházela se mezi přírodou a vánek jí cuchal dlouhé hnědé vlasy. Užívala si tenhle sen. Byl tak opojný, a tak stálý. Nic se na něm neměnilo. Mohla si tam dělat co chtěla. Bylo to skvělý...

„Zatraceně, co je tohle za hnus?" vyrušil ji náhle hrubý hlas.

Překvapeně zamrkala a ustala v pohybu. Nevěřícně vykulila oči. To přece není možné. Nikdy tu nikdo nebyl. Vždyť je to její sen! Nikdo tu nemá co být, rozčilovala se v duchu.

Třeba se jí to jen zdálo. Jasně, ve snu, prohodilo její vnitřní já. Pěkně škodolibé.

Zavřela oči a uklidnila se. Potřebovala svůj klid a mír...

„Kytky? No to snad ne, smrdí to tu jak v pitomým obchodě," ozval se znovu hlas, který narušoval to úžasné ticho, které si kolem sebe obvykle vytvořila.

Neměl tam, co dělat. Rozčíleně se otočila a upustila kvítek, který si utrhla. Šokovaně zůstala hledět na... kluka. No, fakt. V jejím snu byl kluk!

Aještě k tomu se zamračeným čelem a rozlíceným pohledem.