Když se konečně dostala k tomu, aby si lehla do svého království, uvelebila se na tuně polštářů. Nakonec se zachumlala dekou až po uši a zavřela oči. Chtěla konečně spát, ale to nemohla. Někdo ji pořád rušil. Sousedka pod nimi si totiž řekla, že je teď zrovna čas pořádně seřvat děti, a to tak aby to neušlo celému baráku.

„Ukliď si ty zatracený hračky, nebo poletí z baráku!"

„Neslyšels mě!"

To ona ji rozhodně nemohla přeslechnout. Dala si polštář na uši a stejně o chvíli dýl slyšela řev: „Tak jo, beru pytel a jdu je vyhodit do popelnice!"

Tak to byla jejich milá sousedka v plné své kráse. Na tu si dávala bacha. Stačilo, že ji jednou nepozdravila a ta baba si šla stěžovat tátovi. Neuvěřitelný!

Takže od té doby ji zdravila pořádně nahlas, aby to „náhodou" nepřeslechla a s milým úsměvem, za kterým se skrývala vražda.

A když ji náhodou dívka zahlédla dřív než ona ji, vzala to radši tou delší cestou, jen aby měla klid.