„Měla bys konečně něco udělat s tím svým věčným válením na pláži," ozval se znovu jeho otravný hlas z druhé půlky.

Těžce si povzdechla. Za co bože. Žádný klid. Bylo jedno, jestli byli v jedné místnosti nebo u moře. Pořád ho slyšela něco mlet.

„Aspoň si neházím písek do očí," odpinkla rozčíleně a ani se nehnula.

„Tsss, to bylo jen jednou!"

Jasně, pomyslela si, ale zároveň byla ráda, že ji neotravoval ničím víc než žvaněním.

„Víš, co mě napadlo?"

To opravdu netuším, co se v té jeho hlavě mohlo vylíhnout, pomyslela si. Než se však mohla podělit o svůj názor, už pokračoval v mluvení: „Že nevím, jak ti říkat. Jestli Sáro, savko, Sárino..."

Bože, to už musí rozebírat i moje jméno, zuřila v duchu. Neuvěřitelný!

„Oslovuj mě slečno," zavolala naštvaně.

To tak. Říkat mi savko, to už bych ho doopravdy zabila, prolétlo jí hlavou.