„Přestaň se tu ohánět tím klackem. Tohle bude prostě moje půlka," rozčiloval se kluk pobaveně, když si zabral to nejlepší místo z celé pláže a pro jistotu jí tu větev vzal.

Prý, aby si neublížila.

„Nebude!" odsekla naštvaně.

Kluk se usmál a prohodil pobaveně: „Ale bude. Řekl jsem to první."

„Ale nikdo to nezahájil. Takže to neplatí," ujistila ho rozhodně, načež sama nadšeně vykřikla: „Teď. Já."

Její společník nad tím výkonem jen zakroutil očima.

„Teď si to zahájila jen pro sebe, a tak to neplatí," zazubil se na ni a zakroužil klackem v písku a začal tím vytvářet nějaké dílo. Dalo by se to nazvat jako kreslení do písku.

„Tak se dohodneme, že kdo vykřikne já dřív, toho bude ta půlka," dodala důrazně.

„To je moc jednoduchý. To tě porazím hned, hnědovlásko," utahoval si z ní, zatímco jeho výtvor vypadal jako chcíplý pes.

„Neříkej mi hnědovlásko! Mám snad jméno," odsekla napruženě.

Její společník zvedl oči od svého naprosto katastrofálního výkonu.

„Já taky, a ty ho nevíš."

Načež mu zajiskřilo v očích, když ho napadl geniální plán: „Tohle místo dostane ten, kdo první uhodne jméno toho druhého!"

A plácnutí rukou výzvu potvrdilo.