Jelikož nespaní se ukázalo jako hodně blbý nápad, Lucka jako správná kamarádka začala hledat jiné řešení. Její neustálé telefonáty se staly denní rutinou.

„Hele, a co třeba hypnóza? Třeba tě z toho dostane."

Sára s povzdechem padla na postel a zaúpěla: „Nebo mé šílenství dokončí."

„Ale, prosím tě! Nebuď tak negativní... počkej.... ne, už jsem na to přišla! Třebas snědla něco otráveného. Sepíšeme, cos kdy měla, a třeba na něco přijdeme."

Ani ve dne neměl člověk klid.

„Vždyť si ani nepamatuju, co jsem měla k jídlu včera. To nedohledáme."

Na lince se ozval těžký povzdech, který jasně značil, jak to má s ní kamarádka těžký.

„Kdybys se mnou hrála to pexeso, měla bys už paměť zlepšenou," poučila ji Lucka učitelským tónem, zatímco v pozadí byl slyšet křik: „Nemohla bys aspoň zvednout nohy, když luxuju?!"