„Ach, už jsem si myslel, že bych dneska mohl mít štěstí a ty ses neobjevila," ozval se hned na přivítanou ve snu arogantní hlas.

Povzdechla si a konečně se kolem sebe rozhlédla. Kupodivu dnes byli jinde. Překvapeně zamrkala, když kolem sebe uviděla písek a moře. Nadšeně se pousmála. Tohle byl sen, jak se patří. Jen...

„Dokonce jsem se snažil ten pitomý sen, co nás tu drží, uplatit, ale asi není na úplatky," pokračoval drze dál, nejspíš aby o nic nepřišla.

Pomalu odvrátila pohled od té nádhery a prohlédla si ho od hlavy až k patě, než poznamenala: „Opravdu geniální nápad."

Ale raději už nedodala, že to zkoušela taky.

„Jistě, paní dokonalá. Máš snad lepší?"

„Mám. Zabiju tě a pak už tu nebudeš," přišla se skvělou myšlenkou a sladce se na něj usmívala, zatímco nevinně sebrala z písku oblázek a jemně ho vzala do rukou.

Kluk se na ni podíval a nevzrušeně prohodil: „A pak tu s tebou už navždy bude moje mrtvola. To teprve bude noční můra."

„Mrtvola aspoň nemluví."

„Ale za to pěkně smrdí," utahoval si z ní škodolibě.

Fuj! Při té představě se jí udělalo nevolno a ten zatracenec si to pořádně užíval.