Lucka byla dokonce tak ochotná, že jí radila, co udělat, aby se z toho snu dostala.

„Tak si vysni dveře a prostě jimi projdi!"

„To jsem zkoušela. Jediný výsledek byl, že mě z toho rozbolela hlava."

Kamarádka se zakabonila, ale pak se jí obličej rozzářil úsměvem, když nadšeně vyhrkla: „Tak si vysni mě a budeme tam spolu. To by bylo bájo!"

A už byla plně ponořená v představách, zatímco druhá dívka měla co dělat, aby zadržela v hrdle stoupající hysterický smích.

„To nejde, když si nemůžu vysnít ani dveře," poučila ji nakonec s povzdechem.

Lucka nad tím však jen mávla rukou. Očividně ji to zase tak netrápilo. Měla totiž další skvělou radu.

„Tak ho sbal a bude klid," dodala s úsměvem, „kdy budeš mít takovou příležitost? No, nikdy."

„Vždyť je hrozně arogantní! Leze mi na nervy," odvětila naštvaně.

Narušoval jí její odpočinek. Rozhodně s ním nechtěla mít nic společného.

„Já bych ho sbalila hned!" kasala se kámoška vesele, ale obě věděly své. Znaly se až příliš dobře. Nebyly to žádné odvážné krásky. Jen obyčejné stydlivé holky.