„Tak zkus to křeslo hodit proti té zdi. Třeba ji to prorazí," vyhrkla zoufale.

Už měla dost toho být v té odporně bílé místnosti s tím klukem. Chtěla ven. Kamkoliv.

„Jsme ve snu, tady se nic nerozbije," prohodil nevzrušeně, zatímco se válel na zmíněném kusu nábytku. Rozčíleně po něm vrhla další z řady rozzlobených pohledů.

„Tak bys to mohl aspoň zkusit, ne? Ve snu se očividně dějí dost divné věci," mrskla po něm odpovědí a sama pro sebe dodala: „Jako třeba tvá přítomnost v mém snu."

„Slyšel jsem tě. Tak si tam nic nehuhlej a dovol, abych ti něco osvětlil. Třeba je tohle můj sen a tys mi do něj vlezla," zavolal na ni, aniž by se hnul z křesla.

Pobaveně jí zamával a natáhl si nohy na zem. Očividně si hověl jako pán. Zatímco ona tam stála jako tvrdé y. Úžasné.

„Je to můj sen. Byl jsi v zahradě plné kytek, a to se mi vždycky zdálo."

„Jo, tohle. To musela být nuda o tom snít," politoval ji s uchechtnutím, které značilo naprostý opak.

Měla chuť ho zabít. Než se však na něj mohla vrhnout, konečně hnul tím svým líným zadkem a udělal, co po něm chtěla.

Bohužel zeď ji neposlechla a nezbortila se. Pod tou ranou se ani nezachvěla.