Bílá místnost byla opravdu depresivní, a tak dělali všechno možný, aby se odtamtud dostali. Jako například, že oba stáli naproti sobě se zavřenýma očima a snažili si představovat, do jakého snu by se chtěli dostat.

Sára se soustředila na svoji krásně opuštěnou louku.

Zatímco jemu hrál na rtech úsměv, protože už se viděl zpátky ve svém fotbalovém zápase, kde vždy vyhrával, protože co si budeme povídat, byl to jeho sen. Tam přece nebude prohrávat, že?

„Rušíš mi spojení," prohodil naštvaně, protože když se jedním okem podíval, stále byl v místnosti, která se podobala nějakému hororu.

„To spíš ty mně. Tady se nedá soustředit," dostalo se mu od ní odpovědi, aniž by otevřela oči.

No, tak, sne! Klidně zaplatím. Jen když se mi vrátí můj klid. Buď lidský. Vidíš snad, že s ním to tu prostě nejde.

Tak stovku? Nebo dvě? No dobře tak tři?

Ty, vyděrači, víc už opravdu nemůžu. Jsem chudá studentka, hádala se v duchu.

Jenže sen neodpovídal. On ji snad ignoroval. Vždyť její přání nebylo nijak těžké, nechtěla být někde na párty. Ne, stačila jí louka.

To nemohlo být tak těžký splnit.