Byla celkem normální. Dalo by se to tak říct. Ze začátku opravdu jo. Normální holka, která přežívala jeden den za druhým. Chodila do školy a nepropadala. Měla kámošku, která ji nutila do největších šíleností, jako třeba nenapsat úkol. Dělat, že je nemocná a pak společně chodit po městě, nebo zapadnout do kaváren, kde se dohadovaly, která z nich objedná tu skvělou horkou čokoládu.

Měla prostě normální život s rodiči, kteří se ptali na známky a pouštěli ji ven až po důkladných instrukcích, které se neustále opakovaly. Občas se však v moři těch stálých objevily nějaké ty originálnější.

„Neber si od nikoho bonbóny a nenastupuj s ním do auta!"

„Mami, nejsem blbá, za bonbóny už nikdo do auta nevleze. Kdyby mi někdo nabídl iphone, to by bylo něco jiného," utahovala si z ní.

Ty obvyklé, jako třeba s kým jde, a kdy přijde, už dávno nevnímala. Byla to rutina, kterou její milí a starostliví rodičové potřebovali, aby si mohli od svých rodičovských starostí odpočinout u lahvinky vína.

Vždy je chvíli s úsměvem pozorovala, než zabouchla dveře a vyběhla do víru města.