Vyšiloval jsem... Můj konec se blížil. Vize, která byla před tím spíš jak sen, noční můrou pro mne, teď se stávala skutečnou. Každým dnem v říši Quant jsem nesnášel. Ubíhal pomalu a nesnesitelně mne znervózňoval co se stane. Bylo to jako čekání na smrt... Teda horší, jelikož nikdy nevíte kolik zde uběhne let, dní, hodin a kolik to je pro Zemi.

Hrál jsem si netrpělivě s konečky prstů a čekal. Čekal a čekal na osudný den, hodinu, minutu, kdy nás přivedou zbylí Avengers zpět a já padnu.

A proč to beru za hotovou věc?

Ani nevím, jako bych to už znal, věděl co se stane. Nebo by to byla jen má fantazie, z toho jak tady blázním? Kdo ví, že?

Ne tohle je jistý, právě, že když jsem se sem dostal, na chvilku jsem byl klidný, možná vyděšený, ale stále klidný, jako bych to znal. Byl jsem na odlišném místě než ostatní, než kdysi... Tak počkat, pokud se toto odehrálo, a já si to pamatuji, tak jsem jediný kdo dokáže pana Starka zachránit. Jen bych měl být chytřejší než smrt, jelikož po tom lusknutí...... Zemřu na dobro.

Zvedl jsem hlavu před sebe a zadíval se na stovky prachů poletující kolem mé černé místnosti. Ostatní co se taky rozpadli, těch tisíce hlasů mi znělo v uších, ale proč? Proč jsem tu byl, proč jsem zde... Proč jako jediný, jsem uzavřen Bůh ví kde?

Otázek se kupilo víc než jsem na ně znal odpověď. Jedna byla jasná, nevím kdy a kde, ale zemřu pro záchranu světa a Tonyho! Jednou Avenger, navždy Avenger! Ten kdo položí vlastní život za ostatní, hrdina skrz na skrz, ten co se snaží vyhrát ze všech sil, nemyslí na sebe, ale na druhé. Jak řekl můj strýček Ben: Velká moc, žádá velkou zodpovědnost!! Jak moc moudrá slova a já je plně chápal teprve teď, pochopil jsem je po jeho smrti, ale pravý význam poznávám až teď a tady!...

Jsem zpátky, abych pravdu řekla, tato kniha bude kratší než jsem původně myslela, ale takových deset kapitol by mohla mít 😉
Nechce se mi to nudně okecávat, takže proto a děj mám jen krátce vymyšlený s koncem... Tak zas příště ❤