Ale né vše začalo tam. Má minulost se váže ještě dál. „Strýčku Bene, prosím ne, neodcházej" brečel jsem tehdy na chodníku v kaluži krve člověka, který mi věřil. Možná proto nechci ztratit pana Starka, připomíná mi mého strýce. To také není můj bod konce v minulosti. Tohle co se mi teď stalo, či snad děje, není to nejhorší co mne potkalo. Teda prozatím v prvních minutách, dokud člověk nezjistí, že tu čas běží tak rychle a přitom pomalu, že nevíte co dělat. Noc tu neexistuje a proto tu máte jen den. Teda, pokud se tomu dá říkat den. Slunce neexistuje ani měsíc. Prostě říše Quant. „Petere musíš být silný, my se vrátíme" nezapomenu na ten nejistý, leč snadno přesvědčivý výraz mé matky. Dokázala mne na těch pár hodin uklidnit. „Zůstaneš u Tety May a strýčka Bena, dobře Petere?" sehnul se ke mně otec a já jsem jen kývl. Ve dveřích se zastavila matka a otočila na mne. „Musíš být silný Petere, máme tě rádi" viděl jsem jak se snaží nebrečet, ale když jsem viděl odjíždět auto, musel jsem se pokusit ho dohonit. Ale May mne strhla do své náruče. Věděla moc dobře co se děje. Tedy né úplně, že cestou pryč budou mít mí rodiče autonehodu, která se časem vysvětlí jako pokus;o vraždu a policie nic neudělá. A potom.... To zavření laboratoře i firmy. Parker industrie bylo pryč a já vyrůstal život plný trnů a bolesti ze ztráty, teď jsem však já zmizel. Je to snad osud, že mám být mrtvý a přesto žít?

Mé myšlenky mou mysl vlály cik cak po mé minulosti. Nutilo mne to přemýšlet, co bych udělal teď na svém místě? A přesto tolik otázek proč a jak? Jak by vše třeba dopadlo, co by se změnilo. Konečně jsem otevřel oči. Ta bolest na hrudi se opět objevila, ale byl to jen můj pocit, z toho všeho.....

Druhá kapitola je tady, tak doufám, že se nadále líbí a budou líbit 😘 Tak zas u další, hodlám vydávat ráno až se vzbudíte, teda než se vzbudíte jednu kapitolu u nějaké z mých knih. 😍😘😅😇🤗