Omámeně zamrkala a vymotávala se z pavučiny emocí. Všechno na ni tak padalo, že jen chvíli stála bez hnutí se zavřenýma očima a zhluboka dýchala. Potřebovala se uklidnit.

Jenže to nešlo. Tohle na ni bylo příliš. Proto začala zmatkovitě jednat. Neuvažovala rozumně. Jen věděla, že tohle prostě nezvládne. Dnes prostě ne.

Rychle se sklonila, aby někde na zemi sebrala mobil, popadla ho a utekla. Jenže nic neviděla. Nemohla ho najít. Jen tápala po zemi, ale jako kdyby se propadl do země. Tiše zanadávala a snažila se uklidnit. Divoce bušící srdce však nezastavila. Ustala v pohybech a jen oddechovala. Jakmile dýchala aspoň trochu klidněji, začala znovu šmátrat a konečně mobil našla. Oddechla si. Než se však mohla zaradovat, ucítila závan vzduchu a věděla, že neuteče. Nemůže. Bylo pozdě.

Stál před ní. Viděla jeho boty. Ano, boty. Na ty se zvládne dívat. Na ně jo. Protože můžou být přece někoho jiného.

Jenže na zemi nemohla zůstat věčně. Nešlo to oddalovat navždycky. Už nebyla dívkou, ale ženou. Musela se té situaci postavit čelem.

Proto se zhluboka nadechla, vstala, pohlédla na něj a znovu ji ovládl pocit radosti, lásky a zoufalství. Byl to on. Nebylo o tom pochyb, když sledovala, jak si ji nejistě prohlíží, jako kdyby chtěl odhalit jakoukoliv změnu, kterou prošla.

Nevěděla, co by měla říct. Co by se hodilo pronést, aby byl důvod porušit to ticho.

Nejistě přešlápla. To už se muži zvedl koutek úst a pronesl chraplavým hlasem, který ji pohladil po duši, i když ho nikdy dřív neslyšela: „Jsi to opravdu ty, Sáro?"

V pozadí zaznamenala vzpomínky na mladší kopii. Jeho hlas ji k sobě vábil a stejně tak jeho profil mladého úspěšného muže. Slušelo mu to, a právě to ji děsilo. Všechno už totiž bylo jinak, než když se znali. A ta změna byla obrovská.

„Ano, jsem to já," zašeptala stěží slyšitelně, zatímco ho pozorovala a v rukou drtila svůj mobil.