Nedokázala od Vojty odtrhnout zrak. Jako kdyby byla připoutána nekonečným provázkem, když sledovala, jak jeho oči přestaly bloudit po hřišti a přejely po hledišti. Měla by se okamžitě otočit, zavřít oči, utéct, ale nedokázala se ani hnout. Jen pozorovala, jak očima bloudil po tribuně a přesně poznala ten okamžik, kdy ji opravdu uviděl.

Okamžitě zaznamenala, jak jeho oči nejdříve z mírného zájmu přešly do šoku a vzpomínek. Přesně poznala tu chvíli, kdy stejně jako ona poznal, kdo je před ním. Léta odloučení jako kdyby zmizela.

Znovu byli těmi mladými naivními studenty ze snu.

Hleděli si do očí a ani jeden nedokázal odtrhnout zrak a porušit to pouto. Srdce jí vyskakovalo z hrudi. Tak dlouho na něj čekala. Tehdy by pro něj udělala cokoli. Milovala ho.

V tu chvíli se zdálo, že jsou na světě sami. Všechno hořelo v pekle. Jen oni dva zůstávali a hleděli si do očí. Jak jen ho tehdy chtěla doopravdy potkat. Jenže to bylo před spoustou let. Už nebyla tou dívkou. Neměla tu svobodu...

Nejistě polkla a pokusila se z toho spojení vymanit, ale nepodařilo se jí to. Skoro jako kdyby tomu někdo zabránil. Než se však mohla propadnout na úplné dno, ozval se hvizd píšťalky, který ji vysvobodil.