„Víš, že vymýšlet naše rande v realitě je hrozně těžký? Ve snu to bylo jednoduchý, to už se snad ani nedá trumfnout," postěžoval si Vojta, zatímco společně šli do restaurace na své oficiální první „denní" rande. Sára byla nadšená, Klárka zase doma s Luckou, která jen vzdychala, že nemohla jít s nimi, jako kdyby byla nějaký jejich stín. Nejspíš by si je nejraději natočila na kameru na památku, nebo jako důkazní materiál pro její vlastní sen.

„No budeš muset. Já chci prostě nejdřív randit jako normální lidi," odvrkla bezstarostně. Přece se do těch šatů nestrojila jen tak! Takového času jí to dalo. Tak by to snad mohl mezi lidmi ocenit.

„Copak ti ještě nedošlo, že my nejsme normální?" popíchl ji, když jí dával přednost ve dveřích do restaurace. 

Sára kolem něj prošla s okouzlujícím úsměvem, než dodala: „Ale jeden večer bychom snad mohli, ne?"

„No nevím, jestli to zvládneme. Možná bychom radši měli mít po ruce něco, čím jeden druhého dostaneme do bezvědomí, a pak si uděláme hezké rande ve snu."

Jeho slova donutila její rty se zvlnit v úsměvu, když ho pobaveně okřikla: „Vojto!"

Muž se však jen zakřenil a ústy naznačil: „Vtip."

A pak to byl on, kdo si to snad nejvíc užíval. Byl úplný gentleman. Usadil ji naproti sobě a pak si půl večera nemohl vybrat, co by se tak hodilo si dát na prvním rande. Protože přece jenom musel udělat dobrý dojem, že?

„Čočku bych asi neměl," konstatoval.

„Seš jak malej," napomenula ho schovaná za vlastním jídelním lístkem. Odpovědí jí byl jeho veselý úsměv. A když si pak konečně spokojeně vybral, zase jídlo jedl hrozně pomalu, aby prý bylo to jejich rande alá večeře co nejdelší.

Při jeho sledování měla co dělat, aby se přitom dokázala tvářit vážně. A tak v sobě chvíli dusila smích, v další byla dojatá a jindy neměla daleko k volání někoho na pomoc. Jedno však bylo jisté. Bylo to to nejlepší první denní rande, co zažila.