„Jen se bojím, jak bude reagovat Klárka. Aby si nemyslela, že je to všechno kvůli tobě. Že házím jejího tátu přes palubu," prohodila zamyšleně, zatímco ji vozil po nemocniční zahradě.

„Nepodala si oznámení. Co víc chtít. Vidí, že se nechceš jejímu otci mstít. I když ona mu zrovna teď není moc nakloněna. A navíc myslím, že chápe, že mezi námi je něco vážného. Ta tvoje pohádka totiž byla dost vypovídající," konstatoval suše, když s ní bravurně zaparkoval, že ji div nevyklopil do záhonu. Mrskla po něm vyčítavým pohledem, ale on se jen nevinně usmíval.

Ona mu však zahrozila a pak vážně pokračovala: „Měla by ale vědět, že kdyby bylo s Oliverem všechno v pořádku, neměl bys šanci."

„Já myslím, že bych měl," řekl rozhodně, zatímco si sedl vedle ní na lavičku a sebevědomě ji pozoroval.

To už však Sára zavrtěla hlavou a jemně vzala jeho ruce do svých. „Neměl, Vojto, já ho vážně milovala. Mrzelo by mě, že jsme se našli pozdě, ale neopustila bych ho. Jenže za ten poslední rok dokázal mou lásku úplně zahubit."

Vážně přikývl. Pochopil ji. Jemně jí odtáhl uniklý pramínek vlasů a zašeptal: „Kdybych viděl, že seš šťastná, odešel bych. Nikdy bych vám nerozbil manželství." Následně se na ni zakřenil a dodal: „Cítím se jako na střední. Jsi taková moje tajná láska."

„Vojto! Ber to trochu vážně!" okřikla ho, protože na něm viděla, že se jejím rozčilováním akorát dobře baví. Vždyť to byla vážná věc. Šlo o její vztah s dcerou, což pro ni bylo nejdůležitější na světě.

Nejspíš pochopil, že chce podporu a ne legrácky, protože nevzrušeně zkonstatoval svůj názor na celou tu situaci: „Však beru. Tvoje holka hraje fotbal, takže je jasný, že si budeme rozumět, zlato."