„Ty ses úplně zbláznila? Nemáš rozum, Sáro?" zařval na ni Vojta, když mu klidně oznámila, co udělala. Nemohl tomu uvěřit.

Jenže ona mu opětovala vážným pohledem, zatímco na posteli vypadala tak drobně pokrytá všemi těmi modřinami.

„Myslím to vážně. Stáhla jsem obvinění," zašeptala klidně.

„Sakra, málem tě zabil," pokračoval dál, zatímco chodil před postelí. Mladá žena vážně přikývla, než pronesla odhodlaně: „Na to jsem nezapomněla, ale jde se léčit. Už se zapsal. Sám si uvědomil, co je špatné. Chci mu dát šanci. Je to otec mé dcery, Vojto. Snaž se mě pochopit."

„Sakra, a ještě se tu producíroval a ty si nikoho nezavolala. Ty máš snad sebevražedné choutky."

„Nemám. Měla jsem ruku na tlačítku," pokusila se ho uklidnit, ale moc se to nepovedlo, protože málem hystericky vyjekl: „Tak proč si to proboha nezmáčkla?"

Ona však jen k němu natáhla ruku, a když ji chytil, pronesla: „Protože jsem mu chtěla dát poslední šanci."

A pak se nezbedně usmála a za ruku si ho přitáhla blíž a ignorovala jeho protesty, když zašeptala: „Ale teď chci řešit něco jiného. Chtěla jsem ti říct, že i mě otevřelo oči to, co se stalo a naše společné sny mě v tom jen utvrdily."

Načež si vážně odkašlala a ponořila se do jeho nádherných očí, aby si dodala sil k tomu, co hodlala konečně říct. Viděla jeho zmatení. Nejspíš opravdu nevěděl, co mělo přijít. Hluboký nádech.

„Já tě... ehm... pořád miluju. A pokud o mě ještě budeš stát..."

Dál ji však nenechal domluvit, protože ji k sobě pevně přivinul a ústa jí ucpal radostným polibkem, až se znovu propadala do hlubin jejich spojení.

To už jí něžně odhrnul vlasy a zašeptal: „Vždycky budu stát o svou snovou dívku."

A jejich objetí bylo silné jako dřív.