Sára se probrala a rozespale se rozhlédla kolem sebe, ale nikoho tam neviděla. Nejspíš si odskočili, když po šokujících vysvětleních usnula. Unaveně se protahovala a užívala si ticha kolem sebe. Po chvíli se však ozvalo klapnutí dveří, proto se k nim s úsměvem otočila, a rázem zůstala ohromeně zírat na muže s kapucí na hlavě. I přes ni ho okamžitě poznala. Nejistota ji sevřela, když nahmatala tlačítko na přivolání sestry a sevřela ho v dlani.

„Co tu chceš? Máš sekundu to vysvětlit, jinak volám sestru," vyhrkla odhodlaně.

Manžel se okamžitě zarazil při pohledu na její ruku svírající pípačku. Ovšem neodešel, jen zůstal stát a zvedl ruce nad hlavu.

„Sáro! Prosím, počkej."

A ona to udělala, protože nechtěla zapomenout na chvíle, kdy ji objímal, když rodila jejich dceru a na jeho oči naplněné vděčností. Toužila, aby se vzpamatoval. Chtěla, aby byl zase sám sebou.

„Chci se ti omluvit. Přehnal jsem to. Ne, není to odpustitelný, já vím. Choval jsem se hrozně. Úplně se mi zatmělo před očima. Já...," vylétla z něj slova a ona v něm konečně po roce zase viděla toho ženicha, který si ji se smíchem nesl z kostela. Sevření pípátka se o trochu uvolnilo.

„Uvědomuješ si, že si mě málem zabil?" zašeptala téměř neslyšně.

Muž těžce polkl, ale pak došel blíž, ale zastavil se, když zase pevněji sevřela pípák, a vážně pronesl: „To si nikdy neodpustím. Jako kdybych byl někdo jiný. Co jsme byli spolu, tak jsem se bál, že jednou pochopíš, že nejsem dost dobrý a odejdeš. A pak přišlo to zranění a já si nepřišel pro tebe dost dobrý. Pamatoval jsem na tvého snového kluka a prostě se bál, že mi za ním utečeš. A paradoxně jsem svým strachem, že o tebe přijdu, o tebe vážně přišel. Zapsal jsem se na léčení. Potřebuju pomoc a uvědomuju si to. Kdybych ublížil i Klárce, do smrti bych si to neodpustil. Když jsem utíkal, všechno se ve mně hroutilo, jako kdybych se probudil. Není to omluva..."

V jeho očích se leskly slzy, když si projel vlasy rukama.

„Zpackal jsem to já. Ne ty. Paradoxně právě to poslední mě probralo. Vím, že už nikdy to nebude jako dřív. Jen chci, aby ses mě ty ani naše dcera nemusela bát."

Sára na něj se slzami v očích hleděla, když zašeptala: „Chci ti věřit, Olivere. Opravdu moc, protože si pamatuju, jaký jsi býval. Milovala jsem tě. Tak tu druhou šanci, prosím, nepromarni."

A on vážně přikývl, než z jejího pokoje zmizel stejně rychle, jako do něj vkročil.