Klárka sice stále nechápala, o co jde, zato Vojta pozvedl obočí a zůstal na ni zírat, když mu začal docházet smysl jejích slov. 

„A jak to souvisí s naším zachráncem?" vyhrkla dívka nechápavě, zatímco zírala na mámu a pak zase na vytlemenou Lucku. Ta si prostě nemohla pomoct. Tohle pro ni bylo lepší než telenovela.

„Víš, ta pohádka měla jistou chlapeckou postavu. Vzpomínáš, jak se jmenovala?" ponoukala ji dál. Dívka zapřemýšlela a ona vzpomínala na ty doby, kdy ji houpala na kolenou a přeříkávala pohádku s něžným úsměvem.

„No... Vojta?"

„Ano a tohle je taky Vojta," dodala vesele, když ukázala na šokovaného muže. Její dcerka nevěřícně vydechla a zase se nadechla. Vrhla po něm pohledem a pak zase na ni.

„Ten... Vojta? Jako z té pohádky? Vážně? To přece není možný!" dostala ze sebe ohromeně a jen vrtěla hlavou. To přece nemohla být pravda. Byla to jen pěkná pohádka. To ano, ale nic víc.

Sára se však dál usmívala, když odpověděla: „Tohle je pohádka, která se opravdu stala."