„Nechápu to, není vůbec žádný důvod, proč by se neměla probouzet a stejně se nic neděje," rozčilovala se Lucka, zatímco sledovala Klárku, jak sedí u postele své matky a svírá jí ruku. Její oči byly posmutnělé, a ne tak veselé jako dřív. Oběma to dělalo starosti. 

Když dovnitř vstoupil Vojta, zamyšleně ho pozorovala. Nevypadal zase tak sešle, jak by čekala v téhle situaci. Vždyť její kamarádku zbožňoval k zbláznění. Jako sice nějak radostně nejásal, ale úplně zdrceně taky nevypadal. Jako kdyby snad věděl něco, co já ne, prolétlo jí hlavou v jeden moment a v ten samý okamžik ji napadlo něco ohromujícího. Ne, to určitě není možný, snažila se to zaplašit, jenže myšlenka už se uhnízdila v její mysli, a tak nemohla udělat nic než se zachovat naprosto dospěle. A tak ven z nemocničního pokoje vytáhla ven nechápajícího Vojtu a narazila s ním na zeď, až šokovaně zanadával.

„To už ses úplně zbláznila?" vyhrkl nechápavě, když od sebe odtrhl její ruce.

Matka dvou dvojčat si ho však dál měřila zuřivým pohledem.

„Ty se zase setkáváš se Sárou ve snu, že jo?!"

Muž překvapeně zamrkal, ale pak se na ni zazubil: „Prosím tě, jak tě taková blbost napadla?"

Opětování úsměvu se ovšem nedočkal jen chladných rozzlobených slov: „Chci slyšet pravdu! Klidně to z tebe vytluču, i když tě pořád zbožňuju, protože jsi k sežrání..." Zavzdychala, ale pak se vzpamatovala a drsně pokračovala: „Tak vídáš nebo ne? Zase na mě můj sen kašle?"

A při jejím cukajícím obočí si povzdechl a suše konstatoval: „Ty jsi horší než kdejaký detektiv!"